Milena Dopitová: Byli jsme ve správnou chvíli na správném místě

R: Pocházím z jednovaječných dvojčat. To, co mě formovalo, byla harmonická rodina a velmi úzký vztah s mojí sestrou, který přetrvává dodnes. Veškerý čas jsme trávily společně až do dospělosti, kdy naše životy i koníčky nabraly odlišný směr. První zkušenosti ve výtvarném umění, když pominu povinné dvouhodinovky ve škole, si uvědomuji až – nebo už – v osmé třídě základní školy, kdy jsem onemocněla chřipkou a rozhodla se malovat. Zůstala jsem sama doma a krátila si nadbytek času hledáním předmětů, upomínek, důležitých nedůležitostí v přeplněné skříňce. A tam jsem objevila staré pohlednice krajin z různých období a oblastí, které byly také součástí sbírky. Byla jsem překvapená dokonalostí toho, co z těch pohlednic vyzařovalo. Pojmenovat jsem to tehdy nedokázala, až teď zpětně. Tehdy byl hlavním důvodem dostatek času a pěkná barevná fotografie. Říkala jsem si, co kdybych si to nakreslila?

To byl takový první impuls. Postupně jsem začala přírodu vnímat jako zajímavý motiv, námět, a představovala si, který výsek nebo jaká kompozice by byla pro mě ta pravá. Pocházím ze Šternberka na Moravě a tam byl na gymnáziu velmi dobrý výtvarný kroužek. V jeho programu měla důležité místo také plenérová malba. Při letních soustředěních jsme malovali přírodu přímo v plenéru. Byla tam výborná parta lidí a myslím, že právě tato komunita se stala hlavním impulsem při výběru mé budoucí profese.

R: Asi ano, od prvních okamžiků života jsme byly spolu, a to jistě musí zanechat v obou jedincích pouto, které v období osamostatňování není jednoduché zpracovat. Do osmnácti let jsme žily u rodičů, pak se sestra vdala a brzy nato se jí narodil syn. Já jsem šla po gymnáziu na uměleckou školu a pak jsem pokračovala na Akademii výtvarných umění. Najednou jsem měla pocit, že ji vidím úplně jinak, než když jsme se vídaly dřív. A cítila jsem, že ta blízkost, kterou jsme k sobě pociťovaly před tím, než došlo k našemu rozdělení, se změnila. Nebylo to tím, že by mě sestra měla míň ráda, jen tu svoji lásku dělila na více lidí…

Bylo to pro mne těžší než pro ni. Najednou jsme spolu nesdílely náš pokojíček a nějaký „cizí“ muž si ji odvedl do jiného domova. Rozdělení dvojčat je asi vždy náročné, proto řada z nich žije se svými partnery sobě nablízku. Ale bylo docela zajímavé, že ta napojenost fungovala stále a je intenzivní až dodnes. Například když jsem přijela v době studií po měsíci domů a ona mi přišla na nástupiště k vlaku naproti ve stejné sukni, kterou jsem si koupila ten samý týden v Uherském Hradišti. Někomu by se to zdálo divné, ale pro nás to je samozřejmé, fungujeme i na dálku a s přibývajícími lety je to snad ještě intenzivnější. Každá žijeme v jiném městě, odlišným způsobem života, a samozřejmě i to formuje vzhled i chování každé z nás. Sestře se velmi brzo narodil syn a já se v té době začala intenzivně věnovat umění.

R: Poprvé jsem se hlásila za socialismu, takže to nebylo tak snadné, pokud člověk neměl nějaké politické zázemí. Existovala možnost chodit na konzultace. Bylo možné si domluvit individuální schůzku ve vybraném ateliéru, kde jsme prezentovali domácí práce. Moje první zkušenost byla s panem profesorem Kolářem. Byl to velký stres, tam vůbec jít. Byli to „páni“ profesoři. Po předložení prací mi pan profesor Kolář neřekl nic pozitivního. Víceméně mi vynadal. Říkal také, že mám neupřímné oči. To byla první zkušenost s Akademií. Pak jsem pochopila, proč to udělal. Musel ukázat svou velikost, aby člověk musel přijít na konzultace vícekrát. Možná, že slabší povaha už by příště nepřišla. Vrátila jsem se, ale k někomu jinému. Měla jsem spolužáky, kteří to zkoušeli šestkrát, sedmkrát. A je pravda, že ten náš ročník, který přijali dva roky před revolucí, byli vyzrálí, dospělí lidi, kteří věděli, co chtějí dělat. Měla jsem štěstí, že jsem byla součástí tohoto silného ročníku. To se pak projevilo v průběhu celého studia, kdy naše generace aktivně působila a působí dodnes v současné vizuální tvorbě.

R: Petr Lysáček, Petr Zubek, Petr Písařík, Tomáš Hlavina… Bylo to období Konfrontací, Perestrojky a revoluce byla na spadnutí. Tedy ovzduší nabité energií, plné blížících se změn, víry v lepší časy… Tehdy vznikla také umělecká skupina Pondělí.

R: Ano, to bylo necelý rok před revolucí. Skupinu spoluzakládali ještě dva starší spolužáci, Pavel Humhal a Michal Nesázal. Na Akademii fungovala skvělá knihovna, kde jsme si mohli číst Flashart, Kunstforum a další zahraniční časopisy. A hlavně jsme měli potřebu komunikovat svobodným způsobem. Jiným, než jaký nám Akademie umožňovala a jaký akceptovala. Čerpali jsme z každodennosti a využívali různých prostředků, médií, aby byl koncept sdělitelný. To bylo pro nás asi nejdůležitější. A byli jsme výborná parta.

R: Zabývali jsme se všedností, tím, co nás obklopovalo, a od toho i název Pondělí. Inspirací byla sociální témata, která jsme každodenně potkávali a reagovali tím na společnost a její vývoj. S tím souvisí i forma objektu, instalace, kde se vedle využití ready madu kombinovaly různé materiály, ale i média, například na počátku fotografie, později video. A zpětně jsme očekávali reakci diváků. Nepředkládali jsme symboly tajemna, svět fantazie… to, co jsme znali z předchozích generací. Zajímaly nás momentální, každodenní prožitky, a tato konfrontace s realitou rozvíjela další impulsy a prostory.

R: Bylo to v době těsně před revolucí a jako studentka Akademie jsem nesměla vystavovat na akcích typu Konfrontace. Nebyly politicky korektní. Tedy, účastnila jsem se těchto aktivit pod jiným jménem. Být aktivní v těchto vodách obnášelo pozvání k tehdejšímu rektorovi Hánovi na kobereček s tím, že jestli člověk nepřestane vystavovat, bude vyhozen ze školy. Takže my jsme měli už předem připravená jiná jména.

Ale první výstava U Řečických byla už legálně v pohodě. Nezadržitelná změna se odehrála nejen v politice, ale napříč všemi obory, tedy i na poli umění. Nás bavilo vytvářet objekty, měnit jejich materiály, významy, a tím jsme se postupně, přirozeně dostávali k prostorové instalaci, což bylo fascinující. Mezi výstavní aktivity patřily i projekty, kde se tvořilo přímo na místě, bez dopředu známého obsahu a formy. Prostor sám o sobě byl inspirací a mnohdy jsme s sebou neměli ani žádný materiál, použili jsme to, co nabízelo okolí. Vzájemným napojením a propojením věcí a významů nám instalace rostly pod rukama.

R: Já myslím, že takhle se to nedá kategorizovat. My měli to obrovské štěstí, že jsme byli ve správnou chvíli na správném místě. To byla naše velká devíza. A byli jsme naprosto svobodní. Nebyli jsme zatížení žádnými koncepty, nějakým „lavírováním“ a „co by se asi líbilo“. My jsme ty zahraniční výstavy neviděli, takže jsme dělali to, co jsme cítili. A jestli jsme oslovili ty pravé lidi, tak to bylo taky částečně proto, že se najednou České republice dostalo velké pozornosti díky sametové revoluci. Novináři, kurátoři a sběratelé byli prostě zvědaví, jak to tady vypadá. Proto vypukl obrovský zájem a začali jezdit organizátoři bienále, galeristé, kurátoři muzeí… Pro Českou republiku velká šance, neuvěřitelná, která se následně moc nevyužila. To byl prostor pro úžasné možnosti. Bohužel, protože nebyla předchozí zkušenost, jak s tímto materiálem pracovat a zacházet, promarnilo se mnoho příležitostí, což se teď zpětně těžko dohání. Dnes často důležití lidé v tomto oboru nepřekročí ani naše hranice a směřují k sousedům, u nichž plynulost a konstruktivní přístup pokračuje a nebyl tolik promarněn.

R: Annette Lemieux, Damien Hirst, Jeff Koons – generace současných padesátníků, pětačtyřicátníků. Generace Rosemarie Trockel a Cindy Sherman.

R: Vůbec jsem to neřešila, protože jsem neměla důvod, ale spíš jsem vždycky čerpala ze sebe. Jejich jazyk byl logicky ženský a každý tenkrát intuitivně hledal svůj způsob vyjádření. Ve skupině Pondělí byl každý trochu jiný, ale vůbec jsme to neřešili. Je pravda, že některé věci člověk víc cítí. Proto je vlastně ženský přístup trochu jiný, v citlivosti, ve způsobu vnímání, ale nedá se to generalizovat.

R: Ne. Vůbec jsem si to nepřipouštěla. To, že byl každý svůj, odráželo pestrobarevnost a osobitost jednotlivých členů skupiny. Řešila jsem například identitu, hygienu, nebo jsem se zabývala těmi marnými věcmi, otázkami, proč existují některé předměty, čím jsou vlastně důležité pro život. Kromě sociálních projektů se periodicky opakovala témata spojená s ohrožením života nebo se smrtí.

A když někdo označil mé projekty jako feministické, tak jsem si říkala, proč ne, vždyť čím větší okruh lidí osloví práce, tím lépe. Aspoň mám širší prostor pro komunikaci.

R: Já se vždycky spíš zabývala konceptem výstavy a tím, v jakém kontextu vzniká. Pokud měla smysluplný základ, nezabývala jsem se tím, jestli je to ženská výstava, nebo neženská, a proto nemám ani zpětně důvod tuto otázku řešit. Už si to přesně nepamatuji, ale jestli jsem tam byla, tak proto, že to byl zajímavý projekt. Tato otázka se mockrát objevila na tiskovkách a já jsem vždycky odpovídala tak, že pokud je to smysluplný koncept, tak není důvod se ho neúčastnit. A jestli jsou pozvané pouze ženy, tak samozřejmě proč ne? Ale něco jiného je, když se jedná o radikální feministickou výstavu, která má programově za úkol sledovat určitou linii, cíl, se kterým se necítím aktuálně ztotožněná ve své práci. Nejsem si jistá, jestli jsem někdy v takové situaci byla. To bychom se museli bavit o konkrétních příkladech. To, že jsem žena, je patrné v mém rukopisu, myšlení, je to přirozeně dané, nebyla to nikdy programová image ani radikální forma boje za ženská práva. Práce je odrazem pocitů, nálad, se kterými se ve společnosti vypořádáváme. Živí se událostmi, které probíhají nebo jsou na spadnutí. Umění je pro mne komunikace a konfrontace s realitou, ke které mám možnost se ve své profesi vyjádřit a pojmenovat ji.

R: Já to tehdy cítila jako berličku. To bylo v Bonnu. Neměla jsem moc zkušeností a měla respekt ke všemu novému, nepoznanému. Feministické muzeum byla několikapatrová stavba naplněná uměním. Mám dojem, že tam byly zčásti i ateliéry, kde panoval živý ruch, ale najednou to na mě začalo úplně padat. Samé obrazy z kuchyně, zátiší prádelen, neumytého nádobí, násilí… Některé ty obrazy byly různé kvality. A najednou jsem to cítila jako jistý komplex nebo terapii. Při odchodu jsem byla vybídnuta k registraci. Mezi mými oblíbenými umělci byly i ženy, a tak jsem se ptala – máte tady Annette Lemieux? Nebo Cindy Sherman? Ale tato jména se tam neobjevovala. A protože jsem ty ženy v Bonnu neznala a neměla jsem z toho dobrý pocit, říkala jsem si, že na tomto místě nemusím být. Feminismus byl u nás tehdy hanlivý pojem a veřejnost pro něj vlastně neměla pochopení, ale všechno je ve vývoji a myslím, že i v této oblasti se mnohé změnilo a stále mění.

R: Všeobecně asi ano, ale například řada umělců už si tak snadno nedovolí na výstavě říct „to musela dělat nějaká ženská“. Z rozhovorů renomovaných umělců mužů téměř vymizel zažitý názor, že žena patří do kuchyně. Stále sice u nás přetrvává hanlivé označení „no, ty jsi feministka“ nebo „to musí být ženská, co tak blbě řídí“, ale je zřejmý i větší respekt k ženám obecně. Stále tu však není rovnováha například ve finančním ohodnocení na pracovištích, v rozložení rolí v rodině nebo v zastoupení žen například ve vedoucích funkcích. Dnes už jsem schopna docenit, že feminismus může pomoci otevřít spoustu otázek. Takže je určitě dobře, že je na scéně, že poukazuje na věci, které nejsou v pořádku, a může pomoci těm, kteří to potřebují.

R: Inspiraci jsem našla v tématu „Někteří jen žijí a druzí jsou na moři“. Zaměřila jsem se na jedince, který je mnohdy na hranici plusu a mínusu. A to spadnutí někam dolů je snadnější a rychlejší než návrat zpět, který vyžaduje hodně úsilí. Bylo to o společnosti obecně, o vztazích, o síle individuality, o cestě vyrovnání se se vším, co přichází. Instalaci tvořily tzv. „bličky“ – objekty monster jakýchsi pavouků, kteří měli místo hlav misky – „bličky“. Nebyla jsem inspirovaná Louise Bourgeois. Moje práce vznikla o něco dřív, ale je tam jistá intuitivní souvislost. Moji pavouci byli také částečně inspirovaní mým rodištěm. Pocházím ze Šternberka, kde je protialkoholní léčebna. Seznámila jsem se s postupy léčby na exkurzi a bylo pro mě šokující zjistit, jaké metody se v dnešní době stále využívají pro uzdravení pacientů.

V té době jsem přechod ze studentských let vůbec nevnímala, protože jsem byla aktivní, účastnila jsem se spousty výstav. Je fakt, že jsem byla v sedmém ročníku na Akademii a stále si to prodlužovala. Nechtělo se mi ze školy, tak už mě pak vyhodili…

R: U Knížáka.

R: Revoluce byla nezapomenutelná doba. Byla to euforie a nadšení ze změny, která se rýsovala. Na veřejnost se dostávaly do všech oborů osobnosti, které byly fundované, otevřené a které zosobňovaly změnu k lepšímu. Ve škole došlo k radikální změně a do jednotlivých ateliérů byli přizvaní umělci, kterých si vážilo nejen české prostředí, ale měli své místo i v zahraničí. Ten, kdo chtěl v té době pracovat na Akademii, byl na pravém místě.

A co se týká Knížáka, nabízel intermediální ateliér, obor, který jsem tehdy neuměla přesně zařadit, a to mě zajímalo. Byla to výzva, protože on byl živel. Když chodil na schůze ve škole, nikdo z ostatních mluvčích neměl moc šanci. Přesně a smysluplně pojmenovával věci a my jsme mu věřili. A je pravda, že to očekávání na začátku, za mého působení, naplňoval. Například to, jak vedl ateliér, bylo úžasné. Seděli jsme v kruhu, kde pulzovala energie. A nebylo to jenom o tom, že jedinec musel být v obraze, co se umění týče, ale řešila se literatura, film, sociální, politické otázky… Seděli jsme a trochu se klepali, abychom diskusi zvládli.

Studium bylo smysluplné, nabíjející a provokovalo k aktivitě, což teď s odstupem vnímám jako dar učit a předávat. V průběhu výuky nás vedl k formulování otázek a odpovědí, proč se nám to líbí a proč ne. Pro některé studenty nebylo snadné, aby si vzájemně veřejně říkali, co není ideální v jejich práci a proč. Výuka založená i na kritické zpětné vazbě mně vyhovovala. U dalších generací jsem se z doslechu dozvěděla, že ta energie postupně zaznamenávala únavu a celkově už atmosféra v ateliéru neměla takové „grády“, ale nemohu to posoudit, protože jsem tam nebyla. V každém případě pro mne byl ateliér důležitou komunikací, konfrontací a přínosem pro budoucnost.

R: 90. léta, to byl výbuch. Objekty, instalace, velké prostory, realizace v zahraničí… My jsme se účastnili výstav, kde se zaplňovaly velké haly. Pak to šlo do úspornějších forem a následně se proměňoval i koncept. Studenti žijí ve světě a vnímají aktuální stav věcí a s tím pracují. To, co bylo dané, se přežije, a hledá se v nových vodách – jinak, než to bylo doposud. V realizacích velkých objemných instalací hrál kromě prostorových možností velkou roli také finanční základ. V 90. letech jsme měli realizace placené. Muzea v zahraničí poskytovala finanční podporu na produkci. Tato doba netrvala dlouho, takže najednou si projekty museli začít autoři financovat sami. Také tato skutečnost jistě přispěla ve vývoji ke změně formy uměleckého díla. Práce se neprodávaly, takže i to sehrálo velkou roli. Trh pracuje převážně s jistotou, a ta se dostává většinou za zásluhy. A to je běh na dlouhou trať.

Student je svobodný člověk. Je veden tak, aby se rozvíjel a co nejvíc načerpal v průběhu studia. Pak má prostor pro svoji cestu. Takže na škole je mu otevřeno spektrum možností, a pokud je využije, je jeho cesta k vlastní tvorbě rychlejší. Někomu se to třeba nepodaří, ale proto chodí do školy, aby od prvního ročníku nedělal „Art“ s velkým A, ale aby do sebe pokorně načerpal co možná nejvíc možných přístupů a informací.

R: Já tam nevidím nějaký velký rozdíl. Samozřejmě jsou ovlivněni prostředím, ale i když je to člověk z Indie nebo z Turecka, tak je otevřený. Má zájem o současné umění, takže je informovaný. Učím ještě na univerzitě v Plzni a tam jsou studenti nesmírně aktivní a vděční. Mě vždycky dojme, jak chodí na brigády, aby mohli realizovat svoji práci, která po klauzurách skončí většinou někde na půdě mezi odpadem a nepotřebnými věcmi. Motivace pro další práci není snadná, když se potýkám s otázkami typu: „A co teď s tím máme dělat?“ Mnohdy není uspokojivé s nadšením odpovídat: „Budete to mít v dokumentaci na celý život a budete se tím prezentovat.“

R: Projekt Sixtysomething vypadá jako ženský koncept, ale myslím si, že je uplatnitelný i pro muže. Celkově ho vnímám jako celospolečenské téma, které je srozumitelné v Americe, ale třeba také na severu, ve Švédsku, Finsku, Dánsku nebo na východě. I když výklady se mohou trochu odlišovat v souvislosti s kulturním, historickým, sociálním, politickým kontextem. Setkala jsem se s různými reakcemi a jejich interpretace byla vždy zajímavá a obohacovala projekt o další významové roviny. Jestli jsem lokální, nebo nelokální, to neřeším, je pro mě podstatné a vážím si toho, že mohu reprezentovat Českou republiku na výstavách, jako je Global Feminisms ve společnosti mezinárodně respektovaných umělkyň na takovém místě, jako je Brooklyn Museum v New Yorku. A zároveň je pro mne každá výstava, například v Blansku, v Moravské galerii v Brně nebo v Praze vždy výzvou a k její realizaci přistupuji se stejným nasazením.

R: Byla jsem překvapená, nakolik se to opravdu netýká jenom žen. Slogan „I muži mají své dny“ možná vystihuje vývoj uvědomování si nejen své seberealizace, postavení ve společnosti, ale dává prostor vlastnímu tělu, řeší věk, role, které naplňují – muže, milence, otce… Někteří už ve třiceti řeší problém s věkem, ve čtyřiceti se dostávají k otázce, jestli něco nepromeškali, a v padesáti se podle průzkumů cítí ohroženi stárnutím, jež mnohdy prvoplánově řeší například výměnou manželek za mladší… Někdy mám pocit, že u mužů je to ještě intenzivnější než u žen. Ale v podstatě projekt otevírá téma chování společnosti ke stáří. Jakým způsobem počítá s tímto obdobím života, které je přirozeně a samozřejmě součástí společnosti. Stáří už tolik nenabízí a nemůže dávat. Na řadě jsme my mladší, a tato výměna rolí se zdá v mnohých zemích a případech poněkud nepopulární. Reklamní agentury přijímají pracovníky většinou do 35 let, noviny jsou plné inzerátů hledajících mladého, zdravého a plně nasazeného jedince. V případě Ameriky bych neopomenula doplnit ještě výraz „krásného“ jedince. Tato situace není naštěstí všude stejná. Například v severských zemích je respekt a úcta ke stáří příkladnější. Tam bych docela jela zestárnout. Myslím, že je to velmi aktuální téma, protože se v podstatě týká nás všech, někoho dříve a někoho později.

R: V případě ženy, která má jistý cíl a chce něčeho dosáhnout, je i její vzhled samozřejmě součástí její osobnosti, dodává jistotu v chování i v pracovním nasazení. Myslím, že vše se vším souvisí a ideální stav je harmonie všech rovin dohromady. Je spousta žen i mužů, kteří o sebe nepečují, ale přibývá i těch druhých. A je pro mě vždy příjemné, když potkávám muže nebo ženy, kteří zaujmou svým vzhledem, vůní… Já si pamatuji za socialismu, to bylo strašné, v tramvaji jsme občas omdlévali. Dnes můžeme konstatovat, že muži o sebe více dbají a jsou někdy vybaveni lépe než ženy. Na druhou stranu vlastně všichni prohráváme, jak muži, tak ženy, v závodě o věčnou mladost. Přitom stárnutí je nezadržitelné. Všichni víme, že když v šedesáti chce někdo vypadat na třicet,

je to nepřirozená maska.

Ovšem žena toho musí vždy najednou zvládat nějak víc. Trend je takový, že muž sice voní, je hezky oblečený – to je fajn, ale nepřipouští si řadu úkonů nebo nedůležitých povinností například v domácnosti. Jako kdyby ona měla stále větší břímě. Samozřejmě si to děláme taky trochu samy, ale někdy mi přijde, že muž by na rozdíl od ženy neměl moc šancí zvládnout vše dohromady, když uvažuji o fungování rodiny, postarání se o chod domácnosti, zaměstnání a touze uspět ve společnosti a zároveň chci dbát na to, aby člověk nějak vypadal. Samozřejmě existují výjimky.

R: Určitě ano. Když jsem s ním pracovala, tak říkal: „Maminko, bude mi ctí.“ Třeba když stavěl tu stavbu z písku, pořád mu to smývaly vlny a nemohl postavit, co chtěl, tak mu sice bylo ctí, ale když jsem se ho pak zeptala: „Proč to děláš a co to je?“ tak se tehdy postavil a říká: „No přece marnost, ne, mami?“ Takže něco mu to dalo, i když teď nechce kreslit, nechce chodit na výstavy. Je v pubertě, takže by spolupráce asi byla obtížnější. Čekám, až bude po tomto období, teď je všechno trapné.

R: Ano, je to praktické, a pokud tu je napojenost obou osob, pak je to ideální stav.

R: Tím, že se oba rodiče pohybují v umění, tak se to tak zatím nejeví. Možná do budoucna a v jiném médiu, ale někde jsem asi udělala chybu. Brali jsme ho hodně na vernisáže a pak mi jednoho dne řekl: „Maminko, sem nebudu chodit, tady jsem nešťastnej.“ Člověk se baví s lidmi a při tom společenském shonu mu ukazuje a snaží se vysvětlit, co to je to umění…

R: Ještě že tady jsou. Jak studenti, tak prostory. Síto je nemilosrdné a to se postará o vyčlenění kvality. Já si myslím, že se prostory spíš zavírají, že jich není nikdy dost a každému, kdo provozuje malý nebo větší prostor, blahopřeji a vážím si toho. Je úžasné, když na to má člověk energii, protože současné umění se velmi těžko prodává, a je tedy závislé na grantech nebo státních institucích. Pro soukromé galerie, které se musí uživit, je riskantní vsadit na prosazování mladého umění, proto držím palce, aby jich co nejvíce přežilo do budoucna.

R: Ano, je to důvod k zneklidnění. Těch jedenáct let je tam to samé vedení nebo ne? To je asi odpověď. Ještě než byl tento dokument natočen, jsem z určitých kruhů slyšela názor, že u nás není dost ženských umělkyň, tak proč jim dělat výstavu. Je to smutné…

R: V současné době jich je hodně. Někdy mám pocit, že ve srovnání s muži čím dál víc. Spíš je otázka, kolik na školách typu Akademie, VŠUP učí žen. Vezměme si konkurzy na Akademii, tam v komisi nebyla jediná žena. Takže to o něčem svědčí.

Člověk pracuje, dělá vše, jak nejlíp umí. A pak si říká: „Tak tady mi nejsou dveře otevřeny, to je teda fakt, ale možná budou jinde.“ Je to realita, a s tou je možné se buď vyrovnat, nebo ne. Politika, mocenské vztahy a do toho malý prostor, malý nadhled, malý vhled. A takových příkladů a zkušeností bychom mohli najít celou řadu. Když pomineme konkurzy na Akademii, tak kolik například pracuje žen v politice? Přirozené začlenění osobností do systémů odpovídající jejich kvalifikaci, odbornosti, by mělo být samozřejmostí, bez ohledu na to, jestli je dotyčnou osobností muž, nebo žena. Pokud tomu tak není, ukazuje tato kalkulace s pohlavím stav nezdravé společnosti.

R: Jsou vedeny k tomu, aby si zvykly o to nestát.

R: Asi ano. Já jsem to třeba ve svojí generaci necítila vůbec. Když se mě ptali v zahraničí, jestli cítím nějaký problém jako žena umělkyně ve srovnání s muži umělci, vždycky jsem musela říkat ne. My jsme to neřešili. Ale pak, když se to srovná jinými obory, tak tady problém může nastat. Tak co s tím?