Margita Titlová Ylovsky: Zajímá mě síla, která ještě nebyla nalezena

R: Doba, kdy jsem studovala, měla své charakteristické rysy. Zajímali mě umělci, kteří byli v té době komunistických dogmat, kdy v televizi na zasedání politici tleskali „se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“, perzekvováni a nesměli vystavovat. Umění bylo médium, jak projevit vlastní názor, individualitu, kreativitu, postoj ke společnosti a odvahu. Toto umění se ale nevystavovalo v galeriích. Například Václav Boštík, který maloval abstraktně, také vadil a vystavovat nesměl. V té době mě zajímala abstrakce, protože nebyla didaktická, a hlavně mě zajímalo akční a konceptuální umění.

R: V 80. letech jsem zrovna končila školu a na škole byli pedagogové takoví, jací tam byli. Snažila jsem se osvobodit z akademismu. Nebýt v systému, nějakým způsobem se z toho vymanit, dostat se pryč a najít si vlastní formu. Denně jsem malovala jeden obraz nebo kresbu. Pracovala jsem jen na velkých formátech 5 x 3 metry nebo 2 x 3 metry nebo s rolemi papírů, které mi k mému překvapení nechala dovézt Adriena Šimotová. Bylo to velice důležité, nemusela jsem už řešit materiál. Expresivní malba mne vyváděla z šedé nudy a dávala pocit dobrodružství.

R: Období 80. let bylo hodně o setkávání lidí, kteří hledali alternativní polohy v umění, pojil je zájem o svobodné vyjádření v různých formách umění, nejen mezi studenty Akademie. Informace se předávaly formou samizdatu nebo dovezených katalogů. Komunikace probíhala také mezi lidmi, kteří studovat nemohli. V té době jsme se stýkali s Milanem Kozelkou, který bydlel v Templové ulici, v jedné místnosti s jedním oknem, ale scházelo se zde hodně lidí. Potkala jsem například Kovandu, který tehdy pracoval v městské knihovně v galerii, kterou nám odemkl a ve které jsme v nočních hodinách udělali společnou výstavu, na kterou vchodem pro zásobování přišli naši přátelé. V té době probíhalo hodně různých neveřejných aktivit, výstav, akcí v bytech, ateliérech, ve sklepech a na půdách.

R: To mohlo být tak kolem roku 83, 84. Všichni tihle lidi se znali. Věděli jsme, jak kdo maluje, i když třeba nesměl vystavovat. Setkávali jsme se více než teď. Měli jsme potřebu se sejít, protože lidí, kteří něco dělali, bylo málo. Celá generace se znala velice dobře, setkávala se, pařila spolu a komunikovala. A nebyla oddělená od Adrien Šimotových, Boštíků, Neprašů a tak dále. Hodně se to mísilo i s básníky, spisovateli i s herci. Nebyla to jenom uzavřená parta výtvarníků.

R: Já myslím, že jsme se dost kritizovali. A teď, když se na to dívám s odstupem, jsem ráda, že tomu tak bylo. Rozdílné přístupy k tomu, jak se vyjadřovat, jak pracovat, tu určitě byly.

R: Zajímavé je pro mě to, že zmizelo hodně žen umělkyň z mé generace, buď odcestovaly do ciziny, přestaly aktivně vystavovat, nebo přestaly dělat umění. Bohužel žen, které u toho zůstaly a nesly kůži na trh, je dost málo. Možná, že dělaly víc do šuplíku. Nevstupovaly tolik do veřejného života, protože tím, že člověk vystavuje, vlastně mění společenský prostor, zatímco když dělá do šuplíku, pracuje sám se svojí psychikou a se svým tělem. Možná, že některé ženy dělají víc intimní záležitosti.

R: Já bych byla zvědavá na všechny. Zajímaly by mě osudy těch žen, i když třeba umění nechaly. To není až tak důležité. Důležité je, jestli žijí kreativní život a jestli se v něm prosazují a jakým způsobem přetavily svoje umělecké záměry do jiných činností. To bude jednou práce pro kurátorky nebo kurátory.

R: Je to věc kurátora, jak koncipuje své výstavy.

Jinak tu výstavu v Brně vybíral Richard Adam, soukromý sběratel. Má rád malbu, takže tam zařadil jenom malbu. Samozřejmě, že kdyby se ta doba měla mapovat z jiných hledisek, byli by tam sochaři, performeři, byli by zajímaví i fotografové, umělci, kteří se vyjadřovali jinými formami než těmi malířskými. Tohle je jen úzký průřez. Jako když proříznete achát a tam vám vyjde jedna mapa. Ale když ho proříznete z jiné strany, tak bude ta mapa úplně jiná.

R: Ano, ale teď je to ovšem trošku jinak. Ke mně do ateliéru se třeba hlásí hodně žen, které jsou nadané a talentované, myslím, že je to už vyrovnané. Tehdy umění studovala asi jedna třetina žen. Také pedagogové nebo profesoři byli muži. My jsme vlastně neměli vůbec žádné ženské profesorky.

R: Asi od roku 98. Vlastně první pedagožky volného umění po revoluci byly Adéla Matasová na UMPRUM a na AVU Jitka Svobodová.

R: Ve vzdělávání u exaktních oborů si myslím, že by neměl být rozdíl u pedagogů žen a mužů. Na uměleckých školách je to zcela jiné. Kaleidoskop pohledů mužů a žen je důležitým, objektivním prostředím odrážejícím společnost. Chápu postoj, že umění je jen jedno, ale myslím si, že absolutně relevantní to není. Ano, kvalita je jen jedna, dejme tomu, že dobré jídlo je dobré jídlo. Ale může se uvařit z různých ingrediencí, a právě tyto různé „ingredience“ dělají život zajímavým. Zkušenosti žen, způsob, jakým se dívají na svět, jsou prostě jiné a neoddiskutovatelné. Ženy mají přímý prožitek sounáležitosti s vyšším principem koloběhu přírody, porodem dítěte. Zároveň je potřeba říct, že mluvíme v obecné rovině, protože obecná rovina je jako pluh, který s sebou bere hodně jemností, které dělají život kreativní. Když vymezíme hlavní směřování ženského a mužského pohledu, jednotlivosti se ztrácejí. Takže musíme vždy brát v úvahu, že některé ženy jsou trošku jako muži a někteří muži jsou trošku jako ženy.

R: Ve spirituální oblasti se umění nemusí třídit na mužské a ženské. Toto dělení bylo zdůvodněno tím, že v minulosti bylo umění výhradně mužskou záležitostí.

Je to mužský svět, ve kterém jedeme, a ženy nyní do tohoto prostoru promlouvají. Tedy je tu něco nového, co bývá označované jako ženské umění. Také si myslím, že ženy mají svébytnou zkušenost, kterou mohou do umění vnést. Umění vnímám jako projev společnosti, ducha doby a času, ve kterém žijeme. To, co je ženské nejenom v mé práci, souvisí s jistým „sebe-vědomím“, s vědomím formování vlastních myšlenek a pocitů. A pokud k tomu uvědomění dojde, tak je ta práce autentická a potom je i ženská. Pokud obecně umění postrádá hledání, individuální výpovědi, okysličování společnosti, tak již podle mě není autentické.

R: Mě třeba překvapilo, že někteří studenti, muži, mi začali vyšívat na obrazech. Říkala jsem jim: „Ty bereš holkám jejich silnou věc.“ Tak jsem si dělala legraci. Ale samozřejmě si myslím, že člověk pracuje s materiály, které mu jsou nejbližší. A že pracovat se rtěnkou je asi bližší ženě než muži.

Přitom umělci si nechtějí klást nějaká tabu. Nechtějí se podřizovat režimům nebo řádům. To souvisí i s formou. Samozřejmě jsou formy, které mohou být ženám bližší, nebo mohou být bližší mužům, ale myslím si, že umělec především hledá svobodu.

R: V té době se nesmělo svobodně vystavovat. I na škole jsme měli diktát toho, co smíme vědět, a co vědět nesmíme. Informace o tom, jak se ve světě pracuje, jsme získávali vždycky mimo školu. Pro mě ale bylo důležité se vším přestat a říct si: „Stojím na kulaté zeměkouli, jsem tady a jediné, čemu můžu věřit, je to, že vidím svoji vlastní ruku. Vidím svoji vlastní ruku a pak možná svůj stín.“

Začala jsem pracovat s jistotami, o kterých vím, že existují, že si je můžu osahat, že je vidím, že se se mnou pohybují. Začala jsem se dotýkat vlastního stínu a pracovat s úplně elementárními věcmi. Odešla jsem od malby, kterou jsem se šest let učila, jak malovat, co malovat, takovou tu expresi, co se tehdy dělala na Akademii.

Myslím, že uměním se člověk nějakým způsobem vyjadřuje k životu a ke svému prožitku. Na jednu stranu pomáhá technika, kterou se naučí na škole, ale důležité je i myšlení. Pro mě bylo důležité odejít od malby a jít k sobě. A tak vznikly první fotografie, zachycené performance. Ale nedělala jsem je, abych to vystavovala. Pro mě bylo důležité tu věc vidět, osahat si ji, učit se z ní a pak z ní dál vytvářet třeba kresby.

Takže jsem si rozsvítila lampu na stěnu, tam se promítnul můj stín a první, co jsem udělala, bylo, že jsem se toho stínu dotkla. A pak jsem začala pracovat se rtěnkami, protože pigment v těch rtěnkách je velmi kvalitní. Dobře se roztírá a dotyk na papíře zanechává otisky. Šlo mi o dotyk fyzické ruky provedený tím kvalitním pigmentem. Zní to sice hodně žensky, ale ono to bylo i o tom kvalitním pigmentu, který ve rtěnce je.

Pak už byl jen malinký krok k tomu, abych se začala dotýkat svého stínu, ničit ho, destruovat, komunikovat s ním, nebo do něho kreslit. A nakonec už jsem nepotřebovala ani obrys těla, už jsem mohla mít jakoukoli plochu, která se přede mnou rozestřela jako prostor, do kterého můžu vstoupit libovolným způsobem.

Tady jsem mohla pracovat i s velkými kresbami. Už jsem tomu věřila, protože jsem věděla, co dělám. Nebylo to jenom cosi naučeného, že teď budu něco malovat, ale začala jsem přímo zpracovávat emoce a pohyb, který ruka dělá. A moje ruka začala pracovat tak, jak jsem potřebovala. Aby se dotýkala agresivně nebo jemně, nebo aby začala vyjadřovat věci, které se mi přetavovaly v emoční záležitost.

Zajímalo mě taky, jak vlastně člověk vypadá v prostoru, takže jsem začala pracovat na fotografiích, ve kterých jsem se stylizovala do nějakého prostředí, třeba v lese, se stromem, s vodou. Začala jsem to prostředí upravovat. A zase to pro mě nebyly věci, které bych chtěla někomu ukazovat. Hlavně jsem se na ně chtěla podívat já, abych si řekla: „Tak stojím na zemi, ale co to vlastně je? Co je tíha mého těla? Jak vypadá, když se přivážu ke stromu, nakloním se a ten strom se naklání se mnou, jaká je moje tíha těla a schopnost toho stromu odolávat tíze?“ A začala jsem takové věci dělat proto, abych si je sama vyzkoušela. Chtěla jsem si najít svůj styl, svůj pohled na věc, svoji cestu. A tu jsem hledala skrz něco, čemu můžu věřit. Skrz svoji vlastní identitu, emoce.

R: No, opravdu to tak je. Já mám třeba hodně studentek, které se k tomu vždycky vracejí. Nechávám je, aby si tím prošly, protože vím, že je to první etapa k tomu, aby se dostaly dál. Některé u toho zůstávají a někdo si to třeba vyzkouší, přejde do nějaké jiné formy a začne se zajímat o jiné věci. Ale fakt je, že ženy k tomu mají blíž. Asi je to z toho důvodu, že pokud žena chce na něco navázat, tak vlastně nemá na co, protože naše umělecká historie takřka žádná není. Takže musí začít od sebe. U žen toho není tolik, na co by se dalo navazovat. Co by bylo ikonou. Pro nás ikony ještě nejsou zpracované. My samy hledáme a vytváříme, a proto hodně žen začíná od sebe.

R: Nejsem člověk, který by řekl: „Mě zajímá z úžasného barevného světa jenom azurová.“ (Což je jinak fakt skvělá barva.) Zajímá mě ženské myšlení jako celek. Takže pro mě můžou být zajímavé i ženy, které nejsou ani moc známé. Zajímá mě síla, která ještě nebyla nalezena. To, co ještě nebylo řečeno.

Nedávno jsem měla výstavu v NODu a tam jsem se orientovala na různé ženy, které mě nějakým způsobem zaujaly. Třeba čínská císařovna Cchi’, která se dostala k moci tím, že byla konkubína. Zajímaly mě i různé léčitelky nebo čarodějnice, básnířky. Pro mě je důležité hledání a poznávání toho, co je síla žen, síla emoční, intelektuální, někdy i složité životní peripetie, které vedly ženy k tomu, jakým způsobem pracovaly.

R: Já osobně si myslím, že ženské umění je něco zcela jiného než mužské umění. Celá historie byla vytvářena společností mužů. Filosofie, věda i umění, všecko vytvářeli muži. A ženy do toho neměly možnost moc přinést. A už proto si myslím, že je ženský přístup jiný a podle mě i zajímavý. Je potřeba ho podpořit a najít v něm tu jinakost.

R: Zaujalo mě, že hodně umělkyň se nechce považovat za feministky.

Což právě souvisí s tím, co jsem říkala. Že se nechtějí stylizovat do žádné polohy, protože by je znesvobodňovala. Chtějí zůstat svobodné vůči veškerým vymezením nebo postojům, které jsou pevně dané. I přesto,

že se třeba chovají mnohdy velice feministicky. Podporuji studentky, aby studovaly feministické postoje, aby se orientovaly a vytvářely si vlastní názor. Nechávám si svobodu kritického pohledu, protože ten může posouvat někam dál.

R: Definice jsou trochu strnulé a vymezující. Kolem se žene život, který je proměnlivý ve svém čase. To je, myslím, také důvod, proč umělkyně nemají rády definice, protože život se vyvíjí a mění a definice zůstávají stálé a vlastně jsou vždycky trošku zastaralé. Spíš než definice mne zajímají „mapy společnosti a vztahů“. Podstatný je analytický pohled na to, kdo vlastně jsem, v jaké jsem společnosti. Důležité je klást si otázky, proč vlastně tu kterou věc dělám, proč proti něčemu bojuji, co mi vadí. Definice mi nepřipadají organické. Vidím to spíš jako zahradnictví: hnojení, sázení okopávání atd.

Pokud zůstane nějaká teorie, nějaká teze statická, ale společnost se mění, tak dojde k okamžiku, kdy řeknete nějaké ženě „feminismus“ a ona na to odpoví: „Já s tím nechci mít nic společného.“ Kaja Silverman v knize Věrnost v pohybu hovoří o houževnatosti lidské psychiky a o tom, že i samotná feministická teorie může unavit.

Bod, ve kterém je možné měnit a tvořit, je vztah rodičů k dítěti. Je to jako fraktál, ze kterého se následně tvoří emoční celek společnosti. Čas, kdy se vytvářejí ty jemné nitky zkušenosti, pocitů bezpečí, radosti nebo strachu a osamělosti. Za toto formování citových vazeb a hodnot by měly vzít ženy „feministky“ zodpovědnost. Dotyk s tabulou rasou, do které se zaznamenávají prožitky, vedl děti, ženy i muže, k tomu, aby měli vědomí své vlastní identity, aby ji mohli rozvíjet, aby se za ni nestyděli, mohli si v ní užívat a cítili se v ní dobře a svobodně. Toto je pro mne meritum věci.

R: Asi jsme byli velice úchylná rodina. Mám bratra, ten je o tři roky starší než já. Je psychoanalytik. Oba jsme měli potřebu po něčem pátrat, něco hledat a zjišťovat. Jinak moje rodina byla z poloviny hudebníci. Z rodiny mé maminky to byli houslisti a violoncelisti. Měli jsme liberální výchovu, nikdy jsem nezažila dominantního tatínka, který by práskal dveřmi. V životě jsem dostala jenom jednu facku a po ní jsem se okamžitě odstěhovala. Ta facka, kterou jsem dostala od tety, následovala po tom, co jsem přišla v noci pozdě z nějakého večírku. Druhý den už jsem v tom bytě nebyla.

R: Ne, moje maminka byla překladatelka. Zemřela, když jsem byla asi v osmé třídě, takže jsem si ji užila jenom jako malé dítě, ale pak už jsem byla u tety. A od té jsem se, jak jsem říkala, brzo odstěhovala.

R: Mě by zase zajímala psychoanalýza. Jak to mají feministky. Jaká je jejich minulost. Kde vzniká ta pozice vymezení.

R: Pokud chybí sebereflexe, tak to může i ublížit. Pokud chtějí se společností pracovat lidé, kteří nemají vyřešený osobní problém, a tento zobecňují na celou společnost, tak mohou se svými teoriemi působit dost nátlakově. A nátlakovost, vycházející z nějakého problému, je vždycky nebezpečná. Nemám ráda, když to kritizují muži, ale sama jsem velký kritik. Cítím, že kritika může napomoci tomu, aby se problémy otevřely a aby z toho vyšla autentičtější, sebevědomější záležitost.

Hledám duchovní věci, ve kterých jsou ženy silné, například schopnost léčit, nebo se o někoho starat, a věci, o kterých vlastně ani nevíme, které jsou v podvědomí.

R: My Češi jsme takový šedý střed. U nás v Čechách je to dáno dobou komunismu a nyní se dvacet let přetváří společnost na kapitalistický systém, který vede ke spotřebnímu stylu života. V tomto prostředí mi ženské umění připadá ozdravné. Zaujaly mě také reakce umělců, kteří pracují s veřejností, jako je například Kateřina Šedá a její projekty s lidmi žijícími v paneláku nebo na vesnici, a také skupina Ztohoven.

R: Určitě je důležité, aby ženy společně vystavovaly. Myslím si, že by měly vystavovat ženy, které si spolu rozumějí, nebo jsou naopak diametrálně odlišné. Ty, které vytvářejí umění a hledají formu, jak vizuálně komunikovat, vytvářejí nové impulsy a novou ikonografii.

R: Chce to trochu nadhledu a humoru. Aktivismus je didaktický a nevytváří nové komunikační možnosti. Zobecňováním problémů ve společnosti vzniká tzv. „obecná vina“, které se muži i některé ženy brání. Z tohoto pohledu se vytrácí jemnost a složitost citových vztahů mezi lidmi. Chápu muže, kteří na sobě nechtějí nést veškerou zodpovědnost. Například otec, který si přeje štěstí pro svoji dceru a pomáhá jí k tomu, aby studovala. Poukazováním na vinu vzniká zeď, vyvoláváním konfliktu nedochází ke komunikačnímu procesu. Konflikt nedovoluje, aby do toho mohly vstoupit další ženy, nebo také muži, kteří chtějí harmonizaci společnosti, nebo mají jiný postoj. Myslím si, že je to právě jeden z důvodů, proč jsou feministky v naší společnosti v jistém smyslu osamělé. Chybí širší platforma, otevřená pro aktuální problémy žen, debata hledání hodnot ve společnosti a celkový vstřícnější mediální obraz. Proč feministky nesouzní s ostatními ženami? Proč s nimi nejsou schopné komunikovat, aby víc žen o tom všem začalo přemýšlet? Proč je to tak výlučná skupina? To je trochu škoda.

R: Mě by třeba zajímalo, jak se k tomu vyjadřují další ženy, se kterými děláte rozhovory.

R: Já považuji za stejně tak důležité matky jako umělkyně. Mohu si představit takový inzitní obrázek, kdy jeden strom má kořeny v nebi a druhý v zemi a jejich větve se proplétají… můžou společnost měnit. Jedny ji mění z duchovního světa, seshora, a ty druhé, ty, co jsou u počátku, zase zespoda.