Svědectví: Ženským hlasem

Kniha Svědectví: Ženským hlasem vznikla jako výsledek týmového projektu navazujícího magisterského studia oboru Teorie nových médií a designu na VŠUP pod vedením Zuzany Štefkové. Projekt začal v září roku 2010 a po celý školní rok probíhaly rozhovory s vybranými umělkyněmi a teoretičkami umění.

Jedním z cílů týmového projektu bylo seznámit účastníky s klíčovými českými a slovenskými umělkyněmi a poznat tvůrčí zázemí umělkyň v intimním prostředí usnadňujícím neformální výměnu názorů. Dalším ze záměrů pak bylo vytvořit prostřednictvím kurzu rámec, který může napravit disproporční zastoupení českých umělkyň v kontextu praxe současného umění, a tedy zkoumat „(ne)viditelnou roli genderu“.

Zpočátku jsme oslovili pouze umělkyně – Jitku Válovou, Margitu Titlovou Ylovsky, Milenu Dopitovou, Veroniku Bromovou, Michaelu Thelenovou, Janu Štěpánovou, Anettu Monu Chişu, Lucii Tkáčovou a Ilonu Neméth. Vybrané umělkyně měly zprostředkovat různé perspektivy dané jejich odlišným věkem a zkušenostmi. Během roku došlo k rozšíření skupiny respondentek o několik teoretiček umění, jejichž odborná práce se více či méně dotýká otázek genderu nebo feministického umění. Součástí projektu se tak staly rovněž rozhovory s Milenou Bartlovou, Martinou Pachmanovou a srbskou historičkou umění Bojanou Pejić. Jejich výpovědi, stejně jako rozhovory s ostatními narátorkami, zachycují nejen jejich životní příběhy, ale nabízejí také ucelenější pohled na „ženské umění“ či na „ženy v umění“.

Různorodost vybraných umělkyní a teoretiček umění, jež kromě vztahu k umění spojovala rodová příslušnost, umožnila přistupovat ke každé z nich individuálně. Styčným bodem většiny rozhovorů se stala právě tematika genderu, která hraje v pracích většiny vybraných žen významnou roli.

Metodologie rozhovorů byla inspirována orální historií, metodou vhodnou pro zmapování prožitků z konkrétního místa, období a historických postav v něm. Její nezastupitelnost je zřejmá zejména tam, kde je řada pramenů z různých důvodů nepřístupná nebo byla zničena, ale může hrát i významnou roli pro badatele, který sleduje utváření historické zkušenosti v její každodenní podobě. Hlavním úkolem orální historie je podívat se na svět očima subjektu.1 Zaměřuje se na člověka, na to, jak prožíval historické události a jak o nich smýšlel, jak a čím byl formován a ovlivňován. Rozhovor využívající metodu orální historie je na rozdíl od spontánní výměny názorů v každodenní konverzaci strukturovaný, z hlediska badatele směrovaný k získání určitých informací a rozvíjený podle řady pravidel.

V případě samotné realizace rozhovorů v rámci týmového projektu došlo k přizpůsobení metod orální historie. Oproti klasickému rozhovoru, který se odehrává mezi badatelem a narátorem, probíhaly rozhovory většinou za přítomnosti šesti až osmi subjektů. Jeden tazatel vedl volný rozhovor, korigoval jej, přičemž ostatní přítomní mohli libovolně zasahovat do dialogu. Záměrem bylo ponechat narátorkám volný prostor a umožnit jim nenuceně vyprávět své vzpomínky, názory a pocity. Jelikož byly vybrané ženy výrazné osobnosti a jejich zkušenosti měly ryze individuální charakter, vyvíjela se struktura každého rozhovoru vlastní cestou. I přesto nelze přehlédnout řadu paralel a spojitostí. Kromě genderu a vztahu k feminismu, které byly základní pohnutkou k realizaci rozhovorů, se jedná zejména o vzpomínky na dětství a na prostředí, ve kterém ženy vyrůstaly, a o počátky jejich umělecké tvorby. Narátorky promlouvaly o období vlády komunistické strany, jejich aktivitách během revoluce i po ní. Zavzpomínaly na umělce či teoretiky umění, které považovaly za vzor, ale i na své spolužáky a umělecké kolegy. Neopomenutelný je také pohled respondentek na výuku umění a dějin umění v minulosti a zároveň současnosti, neboť značná část dotazovaných nyní pedagogicky působí na vysokých školách.

Výjimečná byla pro tým osobní setkání s umělkyněmi a teoretičkami umění a seznámení se s nimi v jejich „přirozeném prostředí“ – ať už v ateliéru, pracovně nebo doma. Zvláštní pozornost si jistě zaslouží setkání s Jitkou Válovou, které proběhlo před Vánocemi roku 2010, tedy na sklonku jejího života. Její zdravotní stav značně ovlivnil průběh celého vyprávění, a tedy i text, který je součástí sborníku. Může proto působit poněkud zmateně a neutříděně, ale záměrem bylo zachovat autenticitu a atmosféru rozhovoru.

Také u ostatních narátorek jsme usilovali o minimální a co nejcitlivější zásahy do jejich vyprávění. Výsledkem jsou texty různé délky i hloubky. Jsou však pravdivým odrazem našich setkání a sondou do života umělkyň a teoretiček umění. Jsou svědectvím o jejich osobním životě a výpovědí o společnosti v dobách minulých, současných a možná i budoucích.

Studentský tým pod vedením Zuzany Štefkové: Pavla Baxová, Martin Busta, Helena Doudová, Kateřina Šlaufová, Lucie Šmardová, Tereza Špinková, Veronika Šubrtová, Tereza Volná a Barbora Zavadská.

Potíže s genderem

Hledat k genderu a k takzvaně ženské či mužské otázce nebo k feminismu nové cesty je těžké a je to výzva nejenom umělecká, ale i intelektuální.
Martina Pachmanová

Já v tom nevidím žádnej rozdíl. No, akorátže ten mužskej nosí kalhoty, a dneska já nosím kalhoty taky.
Jitka Válová

Když jsem se rozhodla v názvu tohoto textu parafrázovat klasiku sociálního konstruktivismu, titul knihy Judith Butler: Gender Trouble, vedla mě k tomu zkušenost z českého uměleckého a uměleckohistorického prostředí, pro které je genderová perspektiva v umění většinou stále čímsi marginálním, ne-li přímo podezřelým. Značná část odborné i laické veřejnosti přistupuje k genderu s dvojím předsudkem. Pokud se jedná o výzkum historického materiálu, vychází obecné očekávání obvykle z předpokladu, že genderový úhel pohledu spočívá v hledání neobjevených umělkyň. Jedná-li se o současné umění, je zájem o gender často vykládán jako zájem o „ženské umění“ a jako takový buď bagatelizován jako tendenční móda nebo trend, který už je dávno pasé.

Sbírka rozhovorů s umělkyněmi a historičkami umění pochopitelně riskuje, že nepřímo potvrdí jednostranné pojetí, kde je gender mylně zaměněn za femininitu a vše, co souvisí s ženami. Názory a životní příběhy žen, publikované v této knize, však nevypovídají o segregovaném ženském univerzu a často se týkají genderu pouze nepřímo. U většiny respondentek se však gender promítá do jejich práce jako téma i jako východisko a všechny svým způsobem vypovídají o aspektech (vlastní) vtělené, a tedy rodem podmíněné zkušenosti.

Rozhodnutí oslovit výlučně ženy mělo dva zásadní důvody. Přes dílčí úspěchy některých umělkyň jsou představitelky „slabšího pohlaví“ v umění stále spíše v pozici outsiderů. Umělecká tvorba byla až do 60. let minulého století téměř bez výjimky mužskou doménou a i dnes, kdy se počet studentek a studentů umění vyrovnává a mnohdy se jejich poměr mění ve prospěch žen, se absolventky akademií na trhu s uměním a v umělecké praxi prosazují s většími obtížemi než jejich mužští kolegové. Uveřejnění jedné knihy rozhovorů na této věci nic nezmění, ale přesto není beze smyslu. Přináší svědectví žen, které svou prací pomáhají měnit umělecký kánon a praxi, v níž dominují muži.

Podstatnou roli hrálo také přesvědčení, že právě ženy bývají citlivější na otázky spjaté s fungováním genderu, a to nejen v umění. Tato všímavost je podmíněna zkušeností s problémy, s nimiž se ženy vstupující na pole umělecké tvorby a její teoretické reflexe potýkají, ať už jde o skloubení mateřské role a profesionální kariéry, nebo o zavedenou maskulinní uměleckou tradici.

Přestože rozhovory neměly standardizovanou podobu a otázky odrážely různorodé zájmy tazatelů, dá se v jednotlivých interview vysledovat několik s genderem souvisejících témat. Jedním ze zásadních námětů je zkušenost z rodiny, v níž bývá klíčovou postavou matka, ať už je emancipovaná (jako je tomu v případě Mileny Bartlové), chybějící (u Margity Titlové), nebo pečující (v případě sester Válových). Jindy hraje v rodině dominantní roli ženský prvek obecně, jako je tomu u Ilony Németh. Mateřství se často objevuje ve vyprávění jako žitá zkušenost, ale může se odrážet i v jednotlivých uměleckých dílech. Na české scéně se tomuto tématu patrně nejsoustavněji věnuje Lenka Klodová. Rozhovor s ní ukazuje, jak úzce může být propojená identita matky a umělkyně. Jestliže Milena Dopitová, Michaela Thelenová i Jana Štěpánová zapojily do svých děl vlastní i „vypůjčené“ děti, u Veroniky Bromové je téma přítomné v symbolické rovině inspirované mysteriem zrození a kultem Velké Matky. Úlohou matek ve společnosti se zabývá i Margita Titlová, podle níž jsou to právě ony, kdo prostřednictvím výchovy dětí proměňují společnost.

Jiným námětem přítomným v rozhovorech, a nadto některými respondentkami přímo označovaným jako „ženský“, je tělesnost. Po pádu socialismu a s nástupem liberální demokracie zaplavilo české prostředí množství komerčních a pornografických obrazů využívajících idealizovaná ženská těla. Tato všudypřítomná komodifikace tělesnosti se nejrazantněji odráží v díle Lenky Klodové nebo v případě Lucii Tkáčové a Anetty Mony Chişy, ale jako zdroj inspirace ji zmiňuje i Veronika Bromová nebo Milena Dopitová, která si v této souvislosti všímá především otázky stárnutí. Zatímco pro Margitu Titlovou je tělo východiskem osobní ontologie a prostředníkem setkání se světem, dvojice Chişa & Tkáčová vlastními těly paroduje strategie pornografického průmyslu nebo se prostřednictvím tělesnosti kriticky vyjadřuje k obsahovým i formálním klišé příznačným pro ženské umění.

V souvislosti s genderem se vyjevuje také otázka sexuality. Například Veronika Bromová pracuje s tímto tématem spíše v intimním erotickém smyslu, zatímco pro Ilonu Németh je sexualizace ženy především nástrojem dekonstrukce vztahů mezi pohlavími. Nejdále se tímto směrem pouštějí Anetta Mona Chişa a Lucia Tkáčová, které téma sexuální přitažlivosti systematicky využívají k analýze mocenských vazeb na umělecké scéně. Překonání hranic heteronormativity tematizuje Jana Štepánová, které queer sexualita skýtá nejen působivý námět, ale i cestu z pasti neměnné homo- a hetrosexuální identity. V teoretické rovině zdůrazňují Milena Bartlová a Martina Pachmanová queer perspektivu a její potenciál pro oživení feministického diskurzu.

Právě problematika feminismu a teoretická reflexe genderu přitom představuje pro mnohé respondentky sporné téma. Rozhovory odrážejí nejednoznačnost přijetí, s nímž se feminismus v místním prostředí setkává. Zatímco teoretičky Martina Pachmanová, Milena Bartlová i srbská historička umění Bojana Pejić pozitivně hodnotí úlohu feministické interpretace uměleckých děl a přínos feminismu pro metodologii dějin umění, většina dotazovaných umělkyň se k feminismu staví spíše opatrně. Jestliže Lenka Klodová a Margita Titlová vidí důvody odmítání feminismu v českém prostředí v jeho separatistických tendencích, Veronika Bromová uvažuje nad kontextem ženských výstav v 90. letech, a přitom dochází k závěru, že v této době bylo povědomí o feminismu mezi umělci minimální. Typická je odpověď Ilony Németh vyjadřující obavu, že by feministická interpretace mohla zúžit možné čtení jejího díla. Výjimku mezi umělkyněmi pak představuje Jana Štepánová, která otevřeně přiznává svou fascinaci feminismem: „Taky jsem to žila, což byla velká legrace.“

Vzhledem k tomu, že mnohé z respondentek mají za sebou pedagogickou zkušenost, se genderové téma objevuje i ve vztahu k této praxi. Umělkyně reflektují své (nejen) ženské vzory z doby studií, uvědomují si, jak se na akademiích proměnilo zastoupení studentek a studentů a například Ilona Németh nebo Veronika Bromová konstatují, že se jejich ateliéry postupem času vyprofilovaly jako převážně ženské. Gender ve výuce na vysokých uměleckých školách tematizuje také Milena Bartlová, která se zamýšlí nad specifiky vztahu mezi pedagogy, respektive pedagožkami a jejich žáky, nebo Ilona Németh hodnotící nelehkou sitaci menšin (etnických i genderových) a Milena Dopitová sledující s rozpaky tendenci mužů-umělců uzurpovat akademické posty na úkor žen.

Už zmiňované potíže s genderem tedy nejsou příznačné pouze pro reflexi umění, ale reálně ovlivňují životy a zkušenost žen v současné české společnosti. Specifický typ problémů se však nevyhnul ani rozhovorům v této knize. Problematická se v některých případech ukázala volba adekvátního jazyka a způsobu tázání. Zdaleka ne všechny respondentky navíc považovaly gender za relevantní téma ve vztahu ke své práci a rovněž mezi tazateli nepanoval v této věci jednotný názor, o čemž svědčí i tematická různorodost kladených dotazů. Výsledkem je obsahová i formální rozvolněnost, která ovšem nemusí být nutně na škodu věci.

Publikace Svědectví: Ženským hlasem nemá být v žádném případě komplexní studií působení a prožívání genderu mezi současnými českými a slovenskými umělkyněmi a historičkami umění ani se nesnaží odpovědět na otázku, jak to s genderem doopravdy je, ale spíše představuje jakousi spontánní sondu do života a práce dvanácti zajímavých žen, jejichž individuální povahy se vymykají schematizujícím šablonám. Spíše než celistvý pohled ukazuje tato sbírka rozhovorů střípky mozaiky dokládající proměny vnímání genderu v průběhu generací.

Zuzana Štefková

Projekt byl podpořen programem PATTERNS Lectures iniciovaným Nadací ERSTE a implementovaným WUS Austria. www.patternslectures.org