Jana Štěpánová: Věděla jsem, že nejsem umělkyně, protože nemám talent

(*1969 v Praze)

Fotografka, majitelka grafického studia RedGreenBlue a spoluzakladatelka Unie grafického designu. Věnuje se zejména designu pro neziskové organizace a tematice menšin a nenormativních vztahů ve společnosti.

T: Vzpomínáte si, co vás přivedlo k fotografii?
R: Začala jsem fotit, protože jsem dostala foťák. Někdy okolo roku 1995.Předtím jsem studovala střední výtvarnou školu, která byla zaměřená na výtvarné umění a grafiku. Fakt skvělá škola. Měli jsme tam třeba základy sochařiny, kreslení a figurální kreslení, dělali jsme ušlechtilé tisky – lepty, suché jehly, ale také litografii a sítotisky. Hlavní náplní ale bylo tzv. propagační výtvarnictví, jak se tomu tehdy říkalo. Dostali jsme dávku praktických znalostí od písma, sazby knih až po tvorbu plakátů, a k tomu ty umělecké disciplíny.
Součástí výuky byla také fotografie, ale tu jsme všichni nesnášeli. Fotografie zkrátka nebyla umění a my jsme si na střední škole mysleli, že umělci jsme. Nikdo z nás neměl fotografii rád, včetně mě. Všichni jsme chtěli být umělci a chtěli jsme se dostat na AVU nebo v nejhorším na UMPRUMku.
Když jsem se potom kvůli tomu, že nemám talent, nedostala ani na AVU, ani na UMPRUMku, ani nikam jinam, rezignovala jsem a odešla do „procesu“. Právě v době mého nástupu do pracovního procesu jsem dostala foťák, asi jako útěchu, a tak jsem začala fotit.
Víc jsem se focení začala věnovat až o pár let později, když jsem odešla z České republiky do Švýcarska. Celá 90. léta jsem totiž strávila v grafických studiích nebo v reklamních agenturách jako art direktorka a měla toho plné zuby. Musela jsem z toho vypadnout. Bylo mi úplně jedno, kolik je za to peněz, nedávalo mi to vůbec smysl.
T: Jak nyní vnímáte fotografii?
R: Teď vnímám fotografii jako tvůrčí médium, které mi pomáhá vyjadřovat vlastní myšlenky. Nedám na ni dopustit. Vystudovala jsem ji. Zpočátku jsem ji hodně kombinovala s jinými technikami, například se sítotiskem, nebo jsem fotku zkoušela převádět do leptu, až jsem zjistila, že fotka jako taková, čistá fotka, mi vyhovuje. Za prvé mi umožňuje nějakým způsobem opsat realitu, za druhé je to subjektivní nástroj k vyjádření zkratky. Mohu do jediného obrázku dostat svůj výklad věci, příběh, jak ho vidím já. Myslet si, že fotíte realitu „takhle to bylo“, je iluze. Fotografie je výsek s vlastním výběrem, který se na realitě pouze zakládá.
T: Vaše fotografie většinou odrážejí nějaký společenský problém. Řešila jste tyto tendence od začátku, nebo jste k těmto tématům dospěla postupem času?
R: Vrátím se zpátky k tomu, co jsem fotila úplně na začátku. K tomu se váže příběh. Ve Švýcarsku, kde jsem začala víc fotit, jsem zůstala pár let. Pracovala jsem načerno v restauraci, která byla součástí kulturního centra, a to bylo celé squaterské a anarchistické. V Čechách jsem s touhle subkulturou neměla vůbec nic společného, ale tam mě to začalo úplně fascinovat – ne to, že lidi berou drogy, nebo že si navzájem drogy prodávají, ale spíš jejich životní postoje. Velmi mladí lidé kolem dvaceti, multikulturní a multietnické prostředí, většina z nich silně levicově zaměřená. Já mezi ně přišla se svou komunistickou zkušeností, nebo spíš se zkušeností z reálného socialismu. Vidět naživo komuny bylo déjà vu – nekonečné schůze, na kterých se nikdy nic nevyřešilo, vzájemné půjčování peněz a pracovních sil jiným skupinkám „kolektivu“ a malé finanční odměny. Důležité bylo to, že pracuješ pro kolektiv. Mně se z toho úplně protočily panenky. I když v jejich pojetí to byl úplně jiný komunismus než ten, co znám z Čech. Navíc mezi sebe přijali hodně lidí, kteří přišli do země nelegálně, třeba turečtí Kurdové, nebo různí uprchlíci z Bosny, Kosova, ale i Srbska. Mezi nimi byli hrozně zajímaví lidé, kteří ve své zemi byli v ohrožení života, což jsem já nebyla. Já odešla jenom tak, že jsem měla možnost. Všechny mé zkušenosti se tím setkáním zrelativizovaly. Dodalo mi to širší rozhled a samozřejmě sociálně kritický pohled na společnost. Na tu, ve které jsem žila, i na tu, ze které pocházím.
To ale zdaleka nebyl jediný impuls. Do Švýcarska jsem odjela s poměrně radikálními názory, jako člověk, který na začátku 90. let zjistil, že existuje feminismus, a ohromně ho to nadchlo. Načetla jsem o tom, co se dalo, a taky jsem to žila, což byla velká legrace, i když pro mé okolí asi moc ne. Jednu dobu jsem se například setkávala se separatistickými lesbami, to mě hodně zajímalo, protože jsem pořádně nevěděla, co za tím je. Do důsledku vzato si ty dámy nechtěly pošpinit ani svůj byt mužskou energií, takže žádný muž nesměl přes práh. V tu dobu jsem si říkala – „to je teda postoj!“ Tak jsem si v období 90. let zkoušela různě radikalizovat svoje názory a postoje, stejně jako typický adolescent zkouší, kde jsou hranice. Něco z té doby přežilo i do současnosti a něco jsem zkrátka odložila. Spousta věcí už mi také nepřipadá tak skandálních, jako dřív.
Feminismus různých původů a směrů mě velmi ovlivňoval a vedl k mému sebeuvědomění… a potom samozřejmě politická relativizace toho takzvaného Východu a Západu. Obojí vedlo k vytříbení názorů na to, co se děje ve společnosti, a k sociálně kritickým názorům.
Ve squatu ve Švýcarsku, kde jsem bydlela a pracovala a také fotila, jsem později měla svou první malou výstavu. To bylo myslím v roce 1999, těsně před tím, než jsem odešla zase zpátky do Česka. Přijali mě tady na vysokou školu, takže jsem šla. Jak jsem říkala, z dob, kdy jsem se pokoušela dostat na vysokou, jsem věděla, že nejsem umělkyně, protože nemám talent. Také proto jsem zvolila fotografii.
T: Váš život je spojen s řadou neziskových organizací…
R: Práce pro neziskovky mi dává velký smysl. Jednak proto, že okolo roku 2000 zakládali většinu neziskovek moji známí. No a já jsem byla ten „mastňák“ v reklamkách, že jo. Jednak jsem jim chtěla pomoct, a jednak jsem samozřejmě z reklamních agentur věděla, že marketing má význam. A ačkoliv jsem marketing tehdy ještě nestudovala, bylo mi jasné, že když se dobrá myšlenka neoblékne do dobrého kabátu, tak má menší šanci prorazit, zaujmout. Vzala jsem to tak, že já jim můžu pomoct tím, že umím udělat dobrý design, umím podpořit myšlenku graficky, a tím pomůžu dané myšlence na svět.
T: Vy jste sice říkala, že jste byla ten „mastňák“, co dělá pro reklamky, ale stála jste v 90. letech u zrodu několika neziskovek, ne?
R: Ano, to jsem úplně nezmínila. Asi v lednu 1990 jsem zjistila, že jsem lesba a že to je dobrý. Začala jsem se hodně kamarádit s ostatními lesbami, které byly schopné si to připustit. S některými z nich jsme založily poměrně významné občanské sdružení Promluv a začaly jsme mimo jiné vydávat časopis. Já jsem si na něm mohla vyzkoušet všechny možné grafické přístupy a zároveň mě bavilo, že můžeme udělat něco dobrého pro skupinu lidí, kteří to potřebují. Asi rok poté, co jsme sdružení založily, někdy v roce 1993, jsem odjela do Německa, do Freiburgu, na velké lesbické setkání, festival pro 2000 žen, které úplně zaplavily ulice toho malého univerzitního městečka. Konaly se workshopy, přednášky a koncerty, zábava kombinovaná s intelektuálními tématy a mě to úplně nadchlo. V Čechách byla úplně jiná situace, lesby se za sebe na veřejnosti styděly, bály se vystrčit hlavu, chodily se jen opíjet do baru, nebo se scházely v malých skupinkách doma. Jinak nic. Takže když jsem se vrátila zpátky z Freiburgu a řekla kamarádce, se kterou jsme založily Promluv: „Hele, to musíme udělat tady taky.“ Řekla: „Tak jo.“ Daly jsme dohromady první malinký festiválek a tím se to všechno rozjelo. Apriles se pořádal pak každý rok až do roku 1997, kdy jsme to s kamarádkou položily, protože už jsme byly úplně vyčerpané. Pracovaly jsme celá léta sice s velkou lehkostí, ale také zcela zadarmo. Tehdy se dávaly peníze na leccos, ale rozhodně ne na lesby. Byly jsme opravdu trochu „odporné“ pro majoritní společnost. Zažily jsme mnoho odmítnutí. Je zajímavé se podívat, jak je to dneska, protože např. vloni vznikl nový festival podobného střihu a hned získal z magistrátu peníze. O tom jsme mohly jenom snít. Psaly jsme různé žádosti do zahraničí a občas jsme něco dostaly, ale byly to zanedbatelné částky.
T: V rámci Apriles jste také vystavovala.
R: Do roku 1997 jsem nic nevystavovala, to jsem jen organizovala. Po návratu ze Švýcarska jsem se ještě malinko organizačně účastnila dalších ročníků, které pořádal někdo jiný, a mohla jsem si tedy dovolit vystavovat. V roce 2003 jsem na obrovských plachtách představila svůj sociálně kritický příspěvek k tématu akt. Nazvala jsem ho Paravány. Fotila jsem to stejně, jako se v 70. letech fotily akty – na černobílý film a hrozně zrnité. Náš učitel říkal, že to musí mít ten sametový „touch“ a že ty bradavčičky tam musejí stát. Tak jsem se k tomu tématu také vyjádřila – nafotila jsem nejdokonalejší ženské tělo – figurínu, rozebranou na kousky. Tehdy jsem si začala všímat, že můj přístup není jen sociálně kritický, ale taky celkem sarkastický…
Bylo to vystavené v reprezentativním přijímacím sále Goethe Institutu vyloženém dřevem. Ze stropu visely obrovské poloprůsvitné fólie a na nich všelijaké něžné a zasněné kusy. Lidi chodili kolem a žasli: „Ach, ta krása! Něžný, ženský, klasický akt. A to světlo!“ Ptali se, jak jsem to udělala. Řekla jsem, že jsem rozebrala několik ženských figurín, naházela je na hromadu a nasvítila lampičkami. Docela jsem se bavila. Myslím si, že mi došlo, že mě baví dělat fiktivní projekty; něco vypadá realisticky, člověk nad tím nezapochybuje, ale pokaždé je na tom „něco“ divného. Není to prostě, jak se to tváří.
T: Třeba jako váš projekt Rent a Baby?
R: Ten byl, myslím, velmi podařený. Tedy stále je. Rent a Baby je internetový obchod s bezprizorními dětmi. V České republice je jich hrozně moc a z dětských domovů a kojeneckých ústavů zkrátka neubývají.
Od kurátorek Zuzany Štefkové a Lenky Kukurové jsem dostala nabídku, abych se účastnila výstavy Rodinná pohoda, která měla upozorňovat na tohle poměrně tristní téma české společnosti, že máme přeplněné dětské domovy a že je pro Českou republiku výhodnější podporovat domovy než sanovat rodinu. Začetla jsem se do příběhů těch dětí, které byly odebrané svým rodičům, a přišlo mi to neuvěřitelně kruté a odporné, a tak jsem vymyslela ještě horší věc, půjčovnu těch dětí, aby nebyly pořád v dětských domovech, ale abychom si je mohli my, občané České republiky, naprosto legálně vypůjčit na prázdniny a na víkendy. Hostitelská péče v podstatě u nás možná je, ale protože nejsou vydané směrnice, podle jakých kritérií se ty děti mají vypůjčovat, jakým rodinám apod., tak to ředitelé dětských domovů a sociální pracovnice nedoporučují.
Chtěla jsem to zveličit a přehnat, aby to někoho trklo. Zase jsem hledala hranici, co se ještě ve společnosti snese, a v době výstavy Rodinná pohoda se to kupodivu sneslo velice dobře. Lidi se zasmáli, brali to jako vtip a hotovo. Jenomže mně začaly chodit reálné objednávky od lidí, kteří chtěli dítě buď adoptovat, nebo do pěstounské péče, se srdceryvnými příběhy: „Jsem matka tří synů, kteří odrostli, a každý odletěl za svým. Dům je prázdný, náruč prázdná. Chci se starat o další dítě, mám bohaté zkušenosti, zapsala jsem se do programu adopce a pěstounské péče, ale protože mi už bylo 40, tak mi řekli, že nemám šanci. Co mám dělat?“ atd.
Na webových stránkách bylo sice uvedeno, že je to umělecký projekt, fikce, ale oni to vzali vážně. Radila jsem jim, ať napíšou na odbor rodinné politiky na Ministerstvo práce a sociálních věcí a že ředitelka tohoto odboru jim určitě ráda řekne, co mají dělat, protože to spadá do její kompetence. To se mi trochu vymstilo, protože za půl roku od té výstavy na mě ta ředitelka podala trestní oznámení pro obchodování s dětmi, zneužívání osobních údajů a poškozování cizích práv. Mělo asi osm stran, žádných pár řádek, a poslala to na policejní ředitelství a ještě na státní zastupitelství. Vypadalo to jako velká kauza. Když jsem byla předvolaná, byl leden, dvacet pod nulou a moje vlastní dítě mělo tři měsíce. Úplně promrzlé jsme dorazily k výslechu na policejní ředitelství. A vrchní komisařka mi říkala: „Já si myslím, že to je celé fikce, ale musím vás bohužel vyslechnout.“ Zjišťovalo se, jestli nejsme organizovaný gang, který obchoduje s dětmi, a jak se tam objevily fotky těch dětí. A tak jsem vysvětlovala a vysvětlovala a při tom kojila a přebalovala miminko. Potom byli předvolaní i spoluviníci – kurátorka výstavy a mí spolupracovníci.
Měla jsem docela strach, že se mi někdo může mstít a že může usilovat o odebrání mého malinkého dítěte. Tak jsem trochu nutila kurátorky projektu, aby mě podpořily, sepsaly nějaký statement a daly to do médií, a zároveň jsem si postěžovala známému, který pracuje v Mladé frontě Dnes. Když to slyšel, nemohl uvěřit, že ministerstvo, které podpořilo před půl rokem výstavu, teď podává trestní oznámení na jednu z vystavujících. Díky tomu se rozběhla docela slušná mediální masáž, která vyvolala pěknou veřejnou diskusi, což byl mimochodem záměr celého projektu, a vyústila v odvolání té ředitelky.
T: Máte teď vyhlídnutý nějaký problém, kterému byste se ráda věnovala, nebo na něj zareagovala?
R: Teď právě ani ne. Není to kvůli tomu, že žádné problémy nejsou, ale kvůli tomu, že jsem teď trochu víc matka. Jsou s tím spojené různé směšnosti – s partnerem, otcem dítěte, zjišťujeme, že má otec v české společnosti spoustu papírových práv a možností, ale skutečnost je jiná. Když jsme chtěli, aby šel na rodičovskou, nastaly velké problémy. Úřednice tvrdily, že to nejde, nebo nevěděly, jak se to dělá, protože to dělaly poprvé, takže jsme byli kráceni na rodičovském příspěvku. Nebo se na kojeneckém plavání musel sprchovat v jinou dobu než ostatní děti, protože sprchy jsou jen dámské… cvičitelky ho oslovovaly „maminko“ apod.
Máme péči rozdělenou opravdu napůl, ani ne kvůli tomu, že mám feministický background, ale protože on hrozně chtěl být aktivním tátou a já si zároveň neuměla představit, že bych všeho nechala a věnovala se jen dítěti. Kombinace nás dvou byla natolik šťastná a úspěšná, že se skutečně stará o miminko stejně jako já a jsme vzájemně zastupitelní. On ale nesklidil společenský ohlas, spíš naopak. Třeba staré babičky na něj volaly, ať hned dá prsty pryč od miminka, že všechno zkazí, nebo že určitě není správně zabalené a že mu je určitě zima. Proč visí v nosítku, že mu zničí páteř, že už je pozdě, už má být doma, co s ním chodí do obchodu a tak.
T: Jak se vlastně žije v nenormativní rodině?
R: Zvenčí jsme úplně normativní. On je chlap a já jsem ženská. Já jsem dítě porodila a on „dodal materiál“.
T: Jak se k tomu třeba staví vaše „holčičí parta“?
R: Holčičí parta moc nevěřila, že to zrealizuju. Když jsem ale pak chodila s břichem na nejoblíbenější „holčičí“ párty v Čechách, začaly to brát vážně. Nedostala jsem žádné špatné reakce. Na poslední párty jsem byla týden před porodem a holky byly kouzelné, prostě opatrné a pozorné, všude mě pouštěly, i třeba u baru na limonádu nebo na záchod, abych nestála ve frontě. Teď už se s holkama tolik nevídáme, ony se pohybují v hodně zakouřených místnostech a mně to vadí a také už nemám tolik času.
Asi rok před tím, než jsem porodila, jsem se na festivalu Mezipatra účastnila diskuse o queer identitě. Vykládala jsem, že se nemůžu považovat za lesbu, protože se změnil můj způsob života. Objevení termínu „queer“ mi hrozně pomohlo, protože jsem se konečně do něčeho vešla. Ty začátky v 90. letech byly opravdu těžké, člověk musel žít jako nějaký vzor, škatulka. Když o sobě říkal, že to „má jinak“, byl automaticky podezřelý. Všichni se snažili mít kompaktní identitu, jasný vzkaz pro majoritní společnost. Prostě – „lesba je když“ – a to se dá shrnout několika nezpochybnitelnými výrazy. Do toho jsem se prostě vejít nemohla. V mém životě bylo vždycky období, třeba i několikaleté, které se té definici vzpíralo. Týkalo se to třeba i toho, jak lesba vypadá. Měla jsem třeba dlouhé, hodně dlouhé vlasy a sukni. Bylo mi řečeno, že takhle prostě lesba nevypadá. Dnes to zní směšně, ale tehdy člověk chtěl někam patřit a nevešel se… Dneska uvidíte nejčastěji holčinky s make-upem, vysluněné ze solárka.
T: Co se stalo s těmi lesbami, které se identifikovaly s obrazem, který zpochybňuje klasickou feminitu?
R: Je to už přes dvacet let, některé zestárly natolik, že zkrátka už jenom sedí doma. Nic moc o nich ale nevím, nejsou totiž vidět a díky digitální éře, které se nepřizpůsobily, o sobě ani moc nedávají vědět a na tancovačky nechodí… Myslím si, že se staly neviditelnými, stejně tak jako byly neviditelné před tím, a to je prostě smutné.
T: A co podle vás čeká mladou „solárkovou“ generaci?
R: Já si myslím, že tyhle holky, když se nebudou bát, můžou žít svůj život.
T: Máte pocit, že lesbická skupina už není omezována stereotypem, jak by měla vypadat? Nebo se to jen změnilo v onen „holčičkovský“ stereotyp?
R: Dnes se dá vidět leccos. Pořád se ale jedná o ztotožnění, které nepřekročí určitou normativní hranici toho, co je holka, androgynní holka, co je „butch“ nebo „transka“. Neobjevují se tu, až na absolutní výjimky, lidé, kteří jsou si jisti sami sebou natolik, že třeba neustále proměňují svoji identitu nebo chodí v šílených modelech. Myslím si, že ten populační vzorek, o kterém mluvím, je spokojený. Vnímám to jako velký pokrok, ale zdaleka to není to, co jsem zažila v Berlíně, když jsem tam studovala. To byla úplně jiná realita. Proto jsem tam nafotila projekt QueerDance.
T: Jak rozumíte označení queer? Co pro vás znamená?
R: Označení lidí, kteří jsou nekonformní a nevejdou se do jednoznačně transsexuální, homosexuální nebo heterosexuální škatulky. Mohou mít proměnlivou pohlavní i sexuální identitu. Může jít i o společenské postoje. A to jak prakticky, tak teoreticky.
T: Dá se podle vašeho názoru používat jako zastřešující termín?
R: Já vlastně nevím. Z mé zkušenosti se to v každé zemi používá trochu jinak. Lidi, které jsem fotila pro QueerDance, určitě byli queer a byla by pro ně velká urážka, kdyby o nich někdo řekl, že jsou lesby. Nebo že jsou „heteráci“ nebo „transky“. U nás se to myslím bere tak, že do této skupiny patří: lesby, gayové, transky, někteří heterosexuálové… Zkrátka bez možnosti porušení dávno definovaných hranic identity.
T: Kde jste projekt QueerDance vystavovala?
R: Poprvé jsem to vystavila ve Světozoru, protože mě kurátor Pavel Rajčan kontaktoval, jestli si nechci zavystavovat, právě když jsem měla připravený tento soubor. Celý Světozor byl oblepený těmi fotkami a lidé se na to chodili koukat, když šli do kina, nebo si pod nimi sedali na pivo a víno. Někteří si prý stěžovali, že si tam nedají ani kafe, pod takovými hnusnými věcmi. Jenom na vysvětlenou – QueerDance byl cyklus o SM, dominanci a submisivitě ve vztazích, sexu, inscenovaných hrách, ale i pocitu moci a bezmoci.
Na vernisáž přijeli lidi, kteří jsou vyfocení, a mysleli si, že bude nějaká dobrá interakce s publikem. A ona vůbec žádná nebyla. Všichni jen okukovali jejich kožené obleky, ale jinak nic. Dělali, že tam nejsou, a to bylo hodně kruté. Já jsem jim to potom vysvětlovala, že jsou celebrity, a tak s nimi normální člověk nepromluví, protože se neodváží. A oni byli trochu zhrzení a odjeli.
T: Asi se to nedostalo k tomu správnému publiku…
R: To určitě ne, ale kdyby to bylo vystavené v nějakém klubíku, který je na to zaměřený, a přijdou tam lidi, kteří SM dělají, tak nad těmi fotkami zase ohrnou nos, protože pro ně nejsou ničím skandální ani přitažlivé. Není to glamour fotka, jsou to moje pocity. Šlo mi o zachycení energie, atmosféry, i toho, o čem se běžně jen špitá a lidi se s tím moc nechlubí, ne o prezentaci módních doplňků.
T: Váš projekt Nevěsty je reakcí na zákon o registrovaném partnerství?
R: Ano, tehdy byl, protože ten zákon se několik let vlekl Sněmovnou, vládou a Senátem a pořád nic. Vymyslela jsem si tedy fiktivní časopis a nazvala ho Nevěsty, protože moje kamarádky neměly vůbec možnost zlegalizovat svůj vztah jinak, než že si někde doma řekly své „Ano“. Se mnou měly možnost se vystrojit a udělat si takový malý obřad a já byla jejich svatební fotografka. Věděly předem, že z toho chci udělat fiktivní módní časopis. Sehnala jsem módního návrháře, kadeřníka a stylistku. Ti se postarali o to, aby se z normální holky stala modelka, a já fotila, designovala časopis a naplnila ho obsahem. Začíná to nená-padně samotnými modelkami a pak následují páry. Šlo mi o nahlodání oné samozřejmosti, že víme, co očekávat v módním časopise, zvláště s titulem Nevěsty.
Pracovala jsem na tom přes půl roku. Nakonec jsem nesehnala peníze na výrobu časopisu, tak jsem ho udělala jen v elektronické verzi a jednotlivé fotky zvětšila na plakáty a vystavila je. Takové trochu přerostlé svatební fotografie, které si novomanželé postaví na stolek do obýváku. Poprvé jsem to vystavila v den, kdy Sněmovna schválila zákon o registrovaném partnerství. Někdy se to prostě načasovat nepodaří…
Formou je to vlastně do jisté míry podobné mému dalšímu projektu Týden, což byl takový produktový katalog (s dildy a vibrátory). Souvisí to s očekáváním, co v katalogu běžně uvidíme. A najednou podsuneš do tiskovin věci, na které člověk není zvyklý. Baví mě lehce ironické fiktivní projekty, které samozřejmě musí být perfektně zpracované, aby byly uvěřitelné.