Jitka Válová: A proč ty mně netykáš, prosím tě?

R: Když jsme byly malý, tak jsme čmáraly, ale maminka nám nikdy nic neschovala. Viděla, že to za moc nestojí, ale já bych byla ráda, kdyby nám něco schovala. My jsme se sestrou furt čmáraly. Ale byly to čmáranice. Já jsem hrozně ráda kreslila koně, ale ty zadní nohy jsem neuměla dělat. Dělala jsem zadní nohy jako přední. A furt jsem si říkala, ty zadní nohy nemají takový koleno jako přední. A nenapadlo mě se na toho koně podívat. Ale jenom, když jsem byla malá, pak už mě to napadlo.

R: Květa má svátek 4. 5.

R: No oni se taky nikdy nevěnovali umění, ty uměli udělat ještě tak čáru.

R: To jo, ale ono jim to nevadilo a nám taky ne. Květa na tom byla hůř. Já si myslím, že Květa byla větší talent než já. Byla původnější. Ona měla v sobě takovou sochařskou robustnost. Ty její figury… Jenže my jsme vůbec nevěděly, že by Květa mohla dělat sochařinu. Nevěděly jsme, kde se kupuje hlína. My byly úplně blbý. Já se divím, že jsem se na tu UMPRUM dostala. My jsme nevěděly o kumštu vůbec nic. Byly jsme takový zabedněný Kladeňáci.

R: Ale moc ne. No abych vám řekla… Já jsem opravdu moc toužila po vzdělání. A když jsme byly v primě, tak tam byl takovej hajzl profesor, měly jsme ho na češtinu. Ne. Na dějepis a na zeměpis. A on si na nás zasedl, protože jsme neměly každá jeden atlas. On nás tak ponižoval každou hodinu. Já jsem řekla – ty hajzle, já se na tebe teda vybodnu. Tak jsme odešly z gymnázia a moc mě to mrzí, protože vzdělání člověk sám o sobě nenahradí. No, hajzl to byl jeden. A přitom byl blbej jak… no, nechci říct jako co.

R: Ani moc ne.

R: Ani ne.

R: My jsme se nějak neangažovaly. Člověk by třeba něco dělal, ale nikdo nás o to nepožádal a já si přeci nezaložím nějakou skupinku, která by bojovala proti nacismu.

R: No tak nejdřív jsem šla do skla, a to byla taky chyba. My jsme vůbec nebyly orientovaný. Měly jsme jít obě na nějakou pražskou grafickou školu. Já už nevím, kdo mi o tom řekl, a tak jsem šla do Železnýho Brodu na sklářskou školu. To sklo jsem teda dělala, pár kšeftů, ale ono mě to moc nebavilo.

Neměly jsme tam chodit. Květa žádnou takovouhle školu neměla, chodila do nějaký soukromý. Ale pak šla k Fillovi. O rok dřív než já, já jsem byla u Kaplickýho, ale Kaplický mi moc neseděl. Já byla spíš taková, no, víc temperamentní. A on byl filosof. No co já jsem věděla o filosofii? Nic. Spíš jsem chtěla poznat život. A Filla byl takovej živočišnější. Tak toho jsem měla moc ráda, Fillu, to byl skvělej kantor.

R: Skvělá. Já jsem tam chodila moc ráda.

R: No tak to už byl, jak se tomu říkalo, socialistickej realismus, že jo. Nemusely jsme dělat. Chodily jsme teda k Fillovi a Filla byl skvělej, toho jsem měla moc ráda. To byl skvělej kluk. I když už nebyl kluk.

R: Samý výborný. No, já už si je, musím říct, ani nepamatuju. Jarcovják – myslím, že už umřel, že jo? Pak nějaký holky…

MV: Grygar, Pacovská, Menšík?

R: Grygar, Pacovská, no ta byla výborná. No, Grygar teď dělal takový hračky. Jsou to takový ptáčci a on jim namočí nožičky do barvy. A oni dělají takový… to byla taková pitomost. Ale on si s tím vyhraje.

Počkej, bylo jich tam dost. My byly nejsilnější třída. Nás bylo čtyřicet.

R: No, to bylo hodně.

MV: Valenta tam byl. Podhrázský.

R: Valenta, to byl Kladeňák. Podhrázský byl výbornej, to byl takovej jemnej kluk, ale ten už taky zemřel.

MV: Čechová.

R: Olga Čechová.

MV: Kafka.

R: Jo, Čestmír Kafka, to byl takovej vůdce. Ten potom vlastně založil Trasu, takovou skupinu, a to byli vesměs Fillovci. A když jsme měli první výstavu, tak k nám přistoupili sochaři. Tak to byli Zoubek…

MV: Kmentová.

R: Jo, Eva Kmentová, to byla výborná sochařka. Ta byla opravdu vynikající, ta holka. Olbram o ní říká – děti po mně zdědily pracovitost, po Evě talent. No, ona byla určitě mnohem lepší než Olbram. Byla výborná, i jako člověk byla výborná.

R: Trasa neměla svůj ráz. Každej dělal svobodně, co chtěl.

R: No to jo. Společných výstav jsme teda měly dost. Nejmíň jednu za rok, ale i víc.

R: Ne. Iniciátor byl hlavně Čestmír Kafka, ten všechno zařídil. To byl takovej chytrej kluk. Ten už bohužel zemřel. Jeho manželka Olga Čechová, ta chodila taky k Fillovi, zemřela až teď. Byla jsem předvčírem na jejím pohřbu. Ta byla taky fajn holka. Ta dělala spíš grafiku.

Výstavy jsme dělaly v Kladně. Tam jsme měly dost známejch. Vystavovali všichni lidi z Trasy, i který nebyli v Trase, a vždycky se to ukončilo u nás. Tam jsme vždycky hýřili. No vlastně moc ne, my na to neměli, ale tam jsme se scházívali pokaždý. A bylo tam těch výstav dost. Komunisti tomu hovno rozuměli, tak jsme si tam vystavovali, každej co jsme chtěli. To byly hezký výstavy.

MV: V Kladně dělal hodně aktivit Jiří Hanke.

R: Spíš co se týkalo fotografie.

R: Franta Tomík, ten znal malíře. On byl teda taky malíř, byl to mladej kluk, a vždycky za nás vyjednával autobusy, když se někam jelo, všechno obstarával.

R: No.

R: Ve Špálovce jsme vystavovaly s Květou.

R: Houby jsem se živila, čoveče, nás živila maminka. Ona měla 450 korun měsíční penze a z toho nás živila. A ještě nám každej tejden nastřádala, koupila nám každý krabičku cigaret. Já nevím, jak to mohla ušetřit, přitom ona samozřejmě nekouřila.

R: Dlouho. Holka, já ani nevím. Mám dojem, že dokud jsem nebrala penzi. Nám se peníze vyhejbaly. K nám když někdo přišel, říkal – jé, dej mi to. A my mu to vždycky daly, blbci, my jsme si nikdy neřekly o peníze. A ono je to taky nenapadlo nám je dát. Když jsme prodaly, tak jedině do galerie. Obrazy jsme nerozdávaly, zase tak blbý jsme nebyly. Skoro každej rok jsme prodaly nějakej obraz. Teda jeden, samozřejmě.

R: Zpracovávala jsem jenom to, co jsem viděla kolem. Ale spíš mě zajímala citová stránka. K lidem jsem neměla nějakej profesionální vztah, ale spíš takovej citovej. Některá práce se mi třeba moc líbila, tak jsem to dělala. Když jsme byly totálně nasazený v Poldovce, tak jsme kreslily pořád. Ty dělníci tam většinou hovno dělali, takže postáli chvilku v nějaký pozici, nebo jsme je prostě kreslily při práci, a to nás dost těšilo. Hlavně já jsem tam kreslila.

R: Kdepak, ty od nás nikdy nic nekoupili. Sice jsme na Poldovce jednou taky dělaly výstavu, ale ani se nepřišli podívat, natož aby něco koupili. My jsme vůbec neprodávaly. Já nevím, jak jsme to mohly přežít. No, přežily jsme to.

R: Teďko? Já ani nevím. Co vlastně teďko dělám?

R: Jo. Uhle, a k pastelům jsem přišla. Mě baví hlavně velký věci, ale už na to nemám. Jednak jsem malá, nikam nedosáhnu a mám závrať. Já už nemůžu takhle lézt. To jsem si dala na stůl židli a na tom jsem kreslila. Hlavně velký klauzury jsem dělala. Ta poslední byla asi 4 x 4 metry nebo ještě víc. Já už nevím. A to jsem dělala na UMPRUM. Měla jsem stůl a na tom ještě jeden stůl, myslím. Ale dneska bych tam nevylezla. Teď jsem nedávno udělala kresbu roští před oknem.

R: Dělám, jenom když mám chuť. Já jsem dost neukázněná. Ale mám chuť skoro pořád.

S Květou jsme dělaly hlavně v noci. Ve dne jsme byly na UMPRUM. Taky jsem vydržela tři čtyři dny vůbec nespat. Ve dne na UMPRUM a v noci jsme dělaly doma. A mně vůbec nevadilo nespat. To pro mě nebyl problém. Zato dneska spím jak drvoštěp.

R: No tak hudbu jsem dělala dost dlouho, ty litý kresby. To mně vyhovovalo, protože jsem to měla rychle hotový. To jsem musela podle muziky, musela jsem to stačit. A ona ta muzika inspiruje, hlavně rytmus. Rytmus je nejdůležitější. A teďko, holka, co jsem teďko dělala?

R: Jo, já jsem se zamilovala do samorostů, no ty jsou krásný. A objevila jsem konečně přírodu, zamilovala jsem se do lilií. Jednak krásně voní, ale já nemám žádnej čich, to mě mrzí. Ale ony jsou takový něžný. Vůbec si uvědomuju… vždycky jsem měla ráda přírodu, ale nějak jsem ji nevnímala tak intenzivně jako teď, co jsem takhle stará. Já se teda podivuju přírodě, jak to je nepřekonatelný, jak je bohatá a jak hýří, ty miliony nebo miliardy těch housenek… to je příšerný. A ono to potom rozjíždějí auta, fuj. No je to příroda, opravdu.

Zrovna jsem o tom tudle přemejšlela. Když jdu od konce, jak žiju, jak byl

ten začátek… a nakonec jsem si řekla – nebylo tady furt nic. Dřív než vzniknul svět, tak co tady bylo? Já jsem si říkala – nic. No a co to je nic? My nic nepoznáme, nemůžeme poznat nic. A co když to nic je právě všechno? Co když v tom je právě ten původ, úplnej začátek? Ale kde

se to tam vzalo, to mě dost sere, že tohleto nevím.

R: Věřím. Na to člověk vůbec nemůže… jsem přesvědčená, že z nic vzniknul svět a život. Ale to musel udělat jedině nějakej duch nebo člověk… člověk nic nemůže poznat, protože vůbec neví, co to nic je. A nemůže ho pochopit, protože furt tady kolem nás něco je. Nevím,

že by některý člověk mohl cítit, poznat nic. To nemůžeme, protože my nejsme nic, a tak to nemůžeme poznat. Ale ráda bych to poznala.

Když stojím, mám pocit, že nic nejsem, ale to ještě není to pravý nic.

No a já jsem přesvědčená, že i když umřu, že nebude nic.

R: Jsem přesvědčená. Vždyť nemůžete zničit hmotu. A proč by se mohl zničit duch? Já myslím, že nejnižší forma ducha je hmota a nejvyšší forma hmoty je duch. Je to spojený jedno s druhým; nevznikne a nezanikne nic. Dokud bude život. Já nevím, jak to vypadá jinde ve vesmíru, ale asi tam nic taky není, asi je tam taky všude něco.

R: Nebo to neumíme vnímat.

R: Jo, čoveče, já si to nepamatuju, ale mám samý hezký vzpomínky, já si nepamatuju, že by mě někdo moc nakrknul a že bysme měly nějaký nepřátelství. Myslím, že jsme měly samý kamarády kolem sebe.

R: No jo, no. To víš, Květa. Ta neměla umřít. Já ji cejtím pořád, ona mně tady určitě nechala kus svý duše. A já jsem jí zase dala kus svý. Ona si ji odnesla. Ale mně se o ní zdá skoro každej den. Vidím ji teda jako živou. A kolikrát si říkám – sakra, vždyť Květa už umřela, a já ji vidím fyzicky před sebou. Mohla bych si na ni sáhnout, ale to já nikdy z postele nevylezu. Já jsem ráda, že jsem v posteli.

R: Ne, nic konkrétního. To jenom, že se tam Květa mihne. Jo, tak to se mi často zdá, že máme odevzdat nějakou práci, a ono se nám to nelíbí. Ani jedný, ani druhý. To se mi zdá dost často. Já si taky moc nevěřím. Nemám žádný sebevědomí. Vůbec žádný. Nafoukaná nejsem, to vám můžu říct. Nemyslím si o sobě vůbec nic.

R: No, budu mít v Litoměřicích. V polovině února. Budu tam dávat poslední věci. Já jsem se teď na starý kolena zamilovala do přírody, a hlavně obdivuju lilie. To je tak čistej, krásnej květ. Já jsem z něj úplně vedle. A ono to tak nádherně voní. Někdy to voní hodně, že to až vadí. Ale mně to nevadí, já to necejtím. Já nemám vůbec žádnej čich. Ale ty lilie mám ráda moc. To mně dokonce jeden kluk říkal, ty lilie, to je to nejlepší, co jsi kdy v životě udělala. Já jsem mu povídala – jdi do prdele, ty víš hovno, co jsem kdy udělala, prosím tě. No, zná mě asi dva nebo tři roky. Já jsem říkala – ty vůbec nevíš, co jsem dělala dřív. No, ale nejsou špatný. Já je totiž dělala s láskou, a ono je to vidět. Víte, když člověk dělá cokoliv a zajímá ho to, tak to je z toho cejtit. To je asi pravda. Já to teda v tomhle cejtím.

R: Ale jo. A ona byla trochu řevnivost mezi UMPRUMáky a mezi těmi z Akademie. Oni si o sobě mysleli, že když jsou z Akademie… Hovno. Byli zrovna takový jako z UMPRUM. Ale my jsme měli kamarády jak v UMPRUM, tak na Akademii. Ale oni se trochu povyšovali. Mně to nevadilo, mně to bylo jedno. A oni se hlavně před náma moc nevytahovali.

R: Ale nic jsme nevěděly, to víš, že ne.

R: No Chalupeckej byl jednou u nás a byl spokojenej s tím, co děláme.

Ale že bysme se s ním denně stýkaly, to ne. Ale byl výbornej, ten Chalupeckej, to byl kunsthistorik, jaký už se neroděj.

R: Já myslím, že je to jedno.

R: Hm. To záleží na tobě. A na tom, jestli tě přijímají. My jsme nikdy neměly zelenou, nemysli si. Nelezly jsme teda nikomu do prdele. Za to by nám nikdo nestál. No a hlavně bysme to ani neuměly, víš?

R: Ale jo, já se těm mladejm dost obdivuju. Za prvé mají fantazii a za druhý umějí řemeslo. A mají teda nápady. Fantazii.

R: Rozčilovalo. Hlavně, když jsme odstupovaly, tak jsme vždycky do sebe vrazily, protože máme malý pokoje. Šířka je pět metrů, nebo dokonce čtyři, já už nevím. No, ale Květa dělala spíš obrazy na šířku a já spíš na vejšku a dole byl vyšší strop, tak já potom dělala dole a Květa nahoře v podkroví, kde byl strop jenom dva metry dvacet. Ale když jsme dělaly, tak jsme nesnášely, aby ta druhá přišla čumět. Protože když jsem šla nahoru ke Květě, tak ona řekla – vypadni, nemám teďko na tebe chuť. Nebo já jsem jí řekla – odejdi. Já dodneška nemám ráda, když dělám, aby na mě někdo čuměl.

R: No to jo, to jsme musely. Když jsme dělaly, tak jsme nechtěly, aby tam přišla čumět ta druhá. Ale když jsme toho na chvíli nechaly, tak jsem jí řekla, přijď se podívat. Nebo ona přišla sama.

R: My jsme vždycky přiznaly, že máme stejnej názor. Byly jsme hodně stejný. Co si myslela Květa, to jsem si myslela já. Nikdy jsme neměly rozdílný názor, ale na cokoliv, nejen na kumšt.

R: No to víš, to je velká opora. Kór když jsme měly absolutně stejný názory na všechno. Když se mě někdo zeptal – co myslíš? A já jsem řekla – my myslíme. A oni říkali – hele, neříkej, co vy. Já jsem povídala – totéž, co Květa, Květa totéž, co já. My jsme měly na všechno úplně stejnej názor. I na sebemenší pitomost.

R: No čoveče, abych ti řekla pravdu, já jsem se zamilovala, ale vždycky platonicky. Mě mužský srali, musím ti říct. Já jsem se vždycky zamilovala, ale nikdy jsem s ním nic neměla. To už nebyla láska, to už bylo něco jinýho. Jediná láska je platonická. A tu jsem si užila. Já jsem se třikrát zamilovala platonicky, a to jsem si užila hodně. Já to mám promyšlený,

tu lásku. A taky na mě působila.

R: No já myslím, že jo. Že to tam muselo bejt cejtit.

R: Ne. Já měla taky moc ráda zvířata. A to mám několik obrazů, kde je to vidět. Počkej, jak se jmenujou? Poslední dotyk a První dotyk. Já jsem chodila hodně na jatka. Mě to ohromně zajímalo. A pak mně bylo líto těch zvířat, ale já tam musela, nerada jsem tam chodila, ale musela jsem jít. Tak to jsem udělala takovýho bejka, jenom takhle, jak je zavěšenej, jen ta hruď byla vidět, takhle asi do poloviny jeho těla. A pod ním člověk, jak se dotýká hlavy toho bejka. To byl Poslední dotyk. Ten se mi líbil. A já vůbec nevím, kde ten obraz je.

R: Psa, jo. My máme rády psy. Vždycky jsme měly psy. Ovčáky. Až teďko naposled máme, jak se jmenuje?

MV: Labrador.

R: Labradorku. Ale není nad ovčáky. Ovčáci jsou mnohem chytřejší a takový jemnější. Todleto je takovej hulvát, ta čubka. Ona když jde, to je jako když jede traktor. A to se mi nevyhne, nebo do mě strčí. Ona je dost velká a hlavně má takovou kostru. Ovčáci byli takový štíhlý a jemný.

R: Nikdy. Květa dělala ty psy často, ale já nikdy. Měla bych si ji někdy udělat, ale mě to nějak nebaví.

R: Moc ne, čoveče. My jsme dělaly každá úplně jinak. A to nás nenapadlo, jedna se inspirovat od tý druhý. My jsme byly v tom, co děláme, každá úplně jiná. Květa spíš tíhla k hmotě a já ke kresbě.

R: Ne. Já nevím, proč bych k nim měla nějakou větší úctu.

R: Ale já je beru tak jako holky, to je úplně jedno.

R: Já v tom nevidím žádnej rozdíl. No, akorátže ten mužskej nosí kalhoty, a dneska já nosím kalhoty taky. No jo, já myslím, že není.

R: Já jsem nikdy žádnej takovej rozdíl nepozorovala, nebo jsem to nevnímala. Ono jim to bylo jedno.

R: To bych musela moc přemejšlet, ale já bych potřebovala sama poradit.

No… Hlavně někomu nepodlehněte, víte? Když vám někdo poleze do prde-

le, tak se na to vybodněte, na to nikdy nenaleťte, protože za to určitě něco chce. Nikdy vám zadarmo nic nedá, ani přátelství ne. To znamená, že by vás chtěl vyžírat, když vás potřebuje. A nesmíte se nechat ukecat. Když vás někdo potřebuje, tak vám bude mazat med kolem huby. Na to nikdy neskákejte, za to vám nikdo nestojí. Nemusíte vždycky prosazovat, co si myslíte vy, ale zase se nenechte ovlivňovat moc. Člověk někdy věří věci a až později pozná, že to není ono a že se mýlil, nebo že naletěl. A tak se plně neoddávejte něčemu, dokud jste k tomu nepřišli opravdu, dokud jste to neprožili.

R: Já ti řeknu: maminka. Maminka byla tak spravedlivá a tolerantní. Vůbec neznám takovýho člověka, jako byla maminka. Já ji nikdy neslyšela, že by řekla sprostý slovo, jako my s Květou. No a nikdy se nedotkla žádnýho člověka, že by mu nějak ublížila. To byl skutečně svatej člověk. A myslím, že Květa byla hodně po ní. Já už taková hodná nejsem.

R: Aby člověk nežil jako prase. A aby se nenechal nikým vydržovat a aby našel nějakej cíl, aby něčeho chtěl dosáhnout. Ať už je to cokoliv, ale aby měl nějakej cíl. Když nebudeš vědět, pro co máš vůbec žít, tak co bys tady dělal? A to stačí sebemenší maličkost a můžeš tomu obětovat celej život. To nemusí bejt velký ideály.

R: A proč mně netykáš, prosím tě?